Bristolské animátorské studio Aardman se proslavilo zejména několika filmy o vynálezci Wallacovi a jeho věrném geniálním psíku Gromitovi, ovšem bylo by mimořádně nefér redukovat jeho činnost pouze na bláznivá thrillerová dobrodružství pána a psa – třeba i kvůli nejnovějším Pirátům. Ačkoli totiž se studiem Aardman bývá nejčastěji spojováno jméno Nicka Parka, ten do něj nastoupil až později – a jedním ze zakladatelů "plastelínového studia" byl Peter Lord, který je podepsaný právě pod Piráty (či jako spolurežisér pod Slepičím úletem). Ti jsou pak stoprocentní "aardmanovštinou", což znamená plastelínovou animaci, obrovské množství slovních hříček a velký důraz na vypiplanost a prostorovou členitost světa, o kterém se vypráví... s hříšným množstvím drobných gagů.
Příběh sleduje osudy nestandardní pirátské posádky (která má i pirátská jména: Překvapivě sličný pirát, Pirát s dnou...) v čele s pirátským kapitánem, který se jmenuje Pirátský Kapitán. Ten celý život touží získat cenu Piráta roku, což už se mu přes dvacet let nepodařilo – a předtím taky ani jednou, takže je samozřejmě statisticky pravděpodobné, že ten kýžený největší lup tentokrát nastřádá a konečně vyhraje. Snaha by byla, jen má pech na zlata-prosté lodě, což vyvrcholí přepadením Beaglu se sexuálně frustrovaným Charlesem Darwinem na palubě. Darwin penězi nedisponuje, ale zato pozná v Kapitánově milovaném tlustém papouškovi jménem Polly poslední žijící exemplář blbouna nejapného a vnukne posádce, že přihlášení Polly na vědeckou soutěž v Londýně může být právě onou cestou k Pirátovi roku. Jenže v Londýně žije královna Viktorie, královna Viktorie NENÁVIDÍ piráty... a Darwin se svým gramotným opičákem Bobem nehrají úplně čistou hru. Všechno se zkomplikuje, zašmodrchá, pokazí, vylepší, prostě pirátské dobrodružství ze staré školy.
Třebaže plastelínová animace je tentokrát doplňována o digitálně animovaná prostředí či objekty, výsledkem je klasická ruční práce a film, který má nakročeno k tomu, aby se stal další aardmanovskou klasikou. Nakročeno, protože jakmile se mě někdo s pistolí u hlavy (nebo lépe s šavlí u krku) bude ptát, jaký jsou Piráti vlastně film, budu muset s rizikem (protože ten někdo může být od Aardmanů) zamumlat „skvělý, chce se říct, ale ne bezchybný.“ Toto vágní tvrzení vysvětlím, když dovolíte. Aardmanovské filmy se tak trochu dělí do dvou kategorií. Za prvé jsou to ty, které usilují o klasické hollywoodské vyprávění s velkým množstvím provázaných motivů, jasně nastavenými cíli a dynamickým dějovým spádem. Sem by patřil vězeňsko-útěkářský Slepičí úlet, akční krysárna Spláchnutej či bláznivá road movie Velká vánoční jízda.
Na druhé straně pak stojí členitější a různorodější filmová dobrodružství Wallace a Gromita, která si pohrávají s žánrovými schématy, jež pastišovitě významově posouvají a zasazují do nestandardních souvislostí. Dějově mají mnohem epizodičtější charakter než výše zmíněná díla: prohlubují opakující se vzorce, navracejí jednotlivé motivy v nových kontextech, nebojí se otevřené absurdity a soustřeďují se spíše na vztahy mezi postavami než na logicky uspořádaný, vypointovaný děj.
A problém Pirátů je v tom, že stojí na pomezí těchto dvou principů: první třetina je otevřeně wallaco-gromitovská (pirátská posádka, pirátský svět, pirátský šoubyznys, přepadávání lodí), třetí třetina naopak směřuje ke klasickému vyprávění, intenzita dění je posilována v duchu vzorců "pátrání", "záchrany na poslední chvíli" či "infiltrace hrdinů do nepřátelského území". Obě zmíněné části filmu skvěle šlapou, byť každá úplně jiným způsobem – nicméně problematická je londýnská střední část, která je má spojit dohromady. V suchozemském prostředí to totiž prostě mořským vlkům nesvědčí, respektive se od vyprávěcích vzorců pirátských historek musí film utíkat k mnohem tradičnějším schématům na bázi poučného příběhu o polepšení hloupého sobce a ceně přátelství. Možná je to jen můj problém, ale špatně se mi kouká na příběhy, kde jsou vlastně všichni hlupáci, oportunisté a hajzlové, přičemž ty moudřejší nikdo neposlouchá. A přesně taková prostředí část je, tlačí postavy do extrémních poloh jednání – jakkoli naštěstí nepolevuje nahuštěnost drobnými gagy.
Nicméně právě v gazích tkví největší síla Pirátů, kteří očividně jako soudržný příběh moc nefachají, ale po většinu času táhnou diváckou pozornost jinými cestami: pracují s řadou plánů akce, překvapují absurdními (nástup piráta z velrybích útrob, loď malomocných, Bobovy textové projevy, pirátské převleky) či nečekaně cynickými žertíky ("Jsi stále tak smrtící, Šavle?" -> pích, kuch -> mrtvola), zapojují populární písně ("London Calling") a ohýbají historické či encyklopedické souvislosti (vědecké vtípky, odkazy na evoluční teorii, Austenová se Sloním mužem). Pravda, mnohé z těchto vtípků jsou samoúčelné, některé sekvence typu honičky v obřím Darwinově domě poněkud hloupější a poplatné dětskému divákovi (č)i 3D formátu. Drtivě ale převažují gagy z ranku nečekaných, k popukání srandovních či dokonce postupně rozvíjených a vylepšovaných (paviánské ledviny, vzducholoď, evoluční teorie, přepadávání lodí) – a to způsobem, kterým nikdo jiný mimo Aardmany své animované filmy nedělá, občas skoro v duchu hry s nesmyslem u Monty Pythonů.
Přinejmenším ti z nás, kdo jsme v dětství zuřivě hltali Stevensonův Ostrov pokladů, Sabatiniho Scaramouche nebo Kapitána Blooda, případně Salgariho Malajské piráty či Tygry z Mompracemu, za tento film prostě musí Aardmany milovat. A skutečnost, že se nepokrytě těším na druhé zhlédnutí, kdy si vychutnám spousty jistě přehlédnutých a přeslechnutých momentů, tomu jen nahrává. Vivat plastelína, vivat Aardman, johoho, ať teče rum!
