Jihokorejský film Oldboy (o němž jsem na blogu psal např. tady) způsobil v roce 2003 (nejen) mezi cinefily poprask: vzal dějové vzorce filmů o pomstě, dokonale ovládl metody jejich působení na diváka a pak je nelítostně obrátil naruby. Park Chan-wook se stal extrémně sledovaným tvůrcem s nezaměnitelným přístupem k filmovému médiu, jehož iluzivní prostředky na jedné straně s mimořádným potěšením odhaloval a na druhé straně nutil diváky jim opětovně podléhat, ovšem jinak. Jinými slovy, chtít natočit americký remake Parkova nejznámějšího filmu připadá jako bizarní nápad nejen jihokorejským fanouškům, ale pravděpodobně i těm západním divákům, kteří by takový film ocenili. Americká verze jihokorejského snímku nicméně po deseti letech skutečně vznikla. Její apriorní zamítnutí přitom není na místě už jen proto, že na režijní stoličce nesedělo žádné ořezávátko, nýbrž legenda amerického nezávislého filmu: Spike Lee.
Záměrně jsem napsal „americká verze“ namísto „kopie“ či „remaku“, protože navzdory podobnostem kostry příběhu jsou oba snímky odlišně vyprávěné, natočené a hlavně vyznívající – a druhý působí zejména jako komentář toho prvního. Jako kritik jsem bohužel ve značně nezáviděníhodné pozici, protože nemůže být příliš konkrétní, aby vám film nepokazil. Velmi obecně však lze naznačit, že třeba nahrazení sexu mezi sourozenci sexem mezi otcem a dětmi není vhodné považovat ani tak za úlitbu americkému purismu jako za sofistikované pomrknutí provokatéra Leeho na provokatéra Parka. Při srovnání obou filmů však vyplývá značně ironická skutečnost: snaha učinit původní značně přepálenou zápletku pravděpodobnější ji učinila překvapivě mnohem nepravděpodobnější, když zároveň do jisté míry popřela hru původního filmu se dvěma radikálně se příčinně lišícími příběhy.
Mám-li shrnout základní synopsi: morálně neimponující hrdina je mnoho a mnoho let zavřený v jedné místnosti, manželku mu zavraždili, dceru sebrali a zbyly mu jen myšlenky na pomstu. Náhle je propuštěn… a během snahy dosáhnout pomsty a odhalit důvody svého věznění zjišťuje, že všechno je mnohem komplikovanější. Hlavním hrdinou původního Oldboye je ale především struktura, která je navíc dvojitá a ta druhá vrstva postupně přepisuje první, když na konci vyprávění nabízí radikálně odlišnou šifrovací mřížku, přes kterou se stejný soubor znaků a událostí jeví radikálně odlišně. (Tak trochu jako v Klubu rváčů nebo v Šestém smyslu.) Můžete pochybovat, zda by v tak překombinovaném plánu plném manipulací padouchovi všechno podobně elegantně vyšlo. Nic jiného vám ale nezbývá, prostě to musíte přijmout – anebo můžete film zamítnout jako celek, nic mezi tím.
Ovšem v americkém Oldboyovi je tento trik popřen, když Spike Lee přizpůsobil původní příběh hollywoodským narativním normám. Jde tak o příběh aktivně jednajícího jednotlivce, kdy padouch se nezmění na protagonistu a hrdina na antagonistu, ale rozestavění pozic zůstává až do samého konce konstantní. Hrdina je mnohem rozsáhleji zpočátku exponován jako špatný člověk a celý film je psychologicky tradičnější postupnou proměnou jedné konkrétní postavy. Kvůli tomu ale celá zápletka ztrácí základní alibi, protože zpravděpodobnění plánů postav jako celků výrazně zviklává jejich pravděpodobnost (najednou není jasné, jak chce osoba X dosáhnout, aby se osoba Y setkala a dala do řeči s osobou Y).
Spike Lee navzdory (či díky) tomu natočil značně progresivní žánrový film, který má velmi daleko do primitivní kopie: nejde o hru s médiem a se strukturou, nýbrž o snahu využit nápady původního komiksu a původního filmu k ozvláštňování konvencí hollywoodského filmu, ovšem uvnitř mantinelů těchto konvencí. To v důsledku sice ocení filmoví znalci a/nebo milovníci originálu, ale obávám se, že pro širší publikum bude americký Oldboy nakonec jen nevěrohodnou narativní konstrukcí. Navíc konstrukcí, jež svým balancováním na pomezí příběhu o napravení hříšníka a všeprostupujícího cynismu odepírá i ten základní pocit uspokojení a významové uzavřenosti, který hollywoodské filmy obvykle zprostředkovávají. Takže je to trochu… inu, Pyrrhovo vítězství.
