Odchod Roberta Redforda mě osobně zasáhl, protože patřil mezi mé oblíbené představitele nejen filmu jako umění, ale i filmu jako instituce. Reprezentoval pro mě chytrého a zároveň vzdělaného autorského filmaře – v něčem paralelního ke Clintu Eastwoodovi, ale zatímco Eastwood se stal z výrazného filmového herce vynikajícím (hrajícím) filmovým režisérem a producentem, Redford byl po celou kariéru kreativní osobnost, která tyto kategorie přesahovala. A co mám na mysli, když tvrdím, že napříč kariérou zůstával veřejným intelektuálem bojujícím za ideu demokracie bez mechanicky prosazované ideologické agendy?
Inu, mnohá jeho role i mnohý jeho film byly svého druhu právě součástí obecnější společenské diskuse o ideji demokracie jako ideálu v konfrontaci s idejí demokracie jako objektu konstantní kritické debaty. Stejně tak ovšem dlouhodobě demokratizoval i americkou kinematografii, již politicky i manažersky reprezentoval coby instituci přesahující studiový systém ve smyslu uzavřené komunity pro vyvolené, když skrze festival v Sundance nabízel možnost dostat se do hry zadními vrátky.
V duchu řečeného tedy točil filmy o víře ve smysl v demokratický systém, který je zároveň třeba neustále podrobovat kontrole, kritice a intenzivní diskusi plné paradoxů. Točil filmy o principiálně městské intelektuální kultuře i o lákavosti (dílem iluzivního) osvobození se od ní v životě v divočině (lesní, stepní, vodní…). A i jako režisér si vlastně vždycky vybíral filmy, které pro něj byly něčím specificky důležité, měly omezený komerční potenciál a nikdy nakonec nešlo o součást mainstreamu: pohádkové alegorie, historické rekonstrukce, politicko-filosofické debaty, romantická dramata, sportovní filmy i společenské thrillery.
Pokaždé v tom byla zvláštní kombinace pragmatismu a vědomě udržované naivity. V něčem tak byl jako umělec velmi evropský, v něčem velmi americký... a i jeho filmy zůstávaly někde mezi, stylově, narativně i perspektivně, kdy jako by koukaly na Ameriku z evropské strany a na Evropu z té americké... a zejména ve svých rolích zpravidla konfrontoval pragmatický cynismus s udržovanou vírou v romantické ideály, které mohou zdánlivě překlenovat třídy, ideologie, způsoby života... a často to nekončí úplně dobře. Není divu, že si tak rozuměl a tak moc spolupracoval se Sydneyem Pollackem, který v řadě těchto aspektů dělal a asi i viděl věci podobně.
VŠICHNI PREZIDENTOVI MUŽI pro mě byli v řadě ohledů definiční film v tom, co všechno a jak (moc sexy) může být kinematografie, novinařina i práce s informacemi. Podobně jsem kdysi uhranutě sledoval tu filmařskou odvahu jako producent a režisér natočit ve VÁLCE O FAZOLOVÉ POLE prakticky magicko-realistický film stojící mimo trendy. Pro výše řečené pak upřímně miluji a obdivuji dva skoro „esenciálně redfordovské“ filmy i postavy ve SPY GAME a VŠE JE ZTRACENO, na první pohled úplně opačné, a přece tak moc si podobné parametrické poetiky – kdy hrdina čelí v jiném světě jiné extrémní situaci, ale jeho přístup k řešení je srovnatelný: jeví se být odsouzený k neúspěchu, ale má smysl bojovat do poslední vteřiny.
Harrison Ford, Al Pacino, Paul Newman… to jsou či byli herci, hvězdy, vynikající profesionálové. Eastwooda obdivuji jako filmaře, jako umělce a jak z každého jeho filmu čiší, jak chytrý je to chlap... kterého ovšem nijak netěší věci diskutovat, přemýšlení probíhá někde v pozadí a my jsme konfrontováni až s výsledkem tohoto procesu, kdy na první pohled jednoznačné věci a postoje ve skutečnosti vůbec jednoznačné nejsou – podobně jako jeho zdánlivě prosté filmy zůstávají ve spoustě ohledů nenápadně komplexní. Redfordovy filmy oproti tomu diváka i postavy vrhají doprostřed diskuse ve fikčních světech, kde se naopak nic jednoznačně nejeví – a přitom v pozadí rozeznáváme hodnotové principy, které je řídí a které nakonec leckdy špatná, problematická či nebezpečně jednoznačná rozhodnutí postav vsazují do složitějších souvislostí. Ne nutně jsou tyto snímky komfortní, často dokonce iritující, s leckdy nepříjemně vyhraněnými postavami – a přece v něčem pořád okouzlujícím způsobem zábavné, plně respektující kinematografii jako výtvarné, vypravěčské i performativní umění.
Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že se Redford v závěru kariéry objevil ze všech „komiksovek“ právě v serii "KAPITÁN AMERIKA", protože filmy o Stevu Rogersovi jsou v ledasčem nenápadně redfordovské – a sám Rogers se postupně stává redfordovským hrdinou. A třebaže na něj prý ve Varech vzpomínali s trpkostí a asi byl v soukromí komplikovaný člověk, tak za ty roky, co jsem tam jezdíval, jsem viděl mluvit relativně hodně hvězd, režisérů a producentů, ale jen u Redforda jsem tehdy podlehl pocitu, že jsem se setkal s mimořádnou osobností... s charismatickým, principiálním, vzdělaným a disciplinovaným profesionálem, který by se nakonec stal významným, ať by dělal cokoli.
(PS: Tento článek vznikl neplánovaně coby chatová odpověď na lstivý podnět mého kamaráda Lukáše Novosada. Ale nakonec snad má smysl se o něj podělit i zde.)
***
Některé moje texty o Redfordových filmech: