BEZ VÝČITEK (Without Remorse, 2021) je podivně nesourodý a vykořeněný film, a to svým fikčním světem, svým vyprávěním, svým hrdinou, svým koncem, svým stylem i svými těžko uchopitelnými snahami napojit se na reálný svět.
Začnu tím, že ačkoli se film BEZ VÝČITEK k poslednímu dubnu "dočkal" uvedení na Prime Video VOD, byl původně natočen Paramountem pro standardní kinodistribuci. Jako takový má přitom vskutku překvapivě "stísněný" fikční svět. Svět, v němž jsme uzavřeni v pokojích, chodbách, budovách a halách - a ven se podíváme zpravidla v noci.
Nevím, zda jste z něj měli či budete mít podobný pocit, ale osobně jsem cítil velký problém vnímat BEZ VÝČITEK právě jako svět, v němž za zobrazenými prostorovými rámci pokračují nějaké nezobrazené - a v němž skupinka postav reprezentujících politiku, armádu, tajné služby či věznici představuje jen jedny z mnoha dalších politiků, vojáků, agentů a vězeňského systému.
Není možné vytvořit si ani rámcovou představu o systému řízení tohoto světa (do všeho mluví a vše řídí jen několik málo lidí), o prostoru tohoto světa (i věznice je mlhavé místo o dvou místnostech, jedné chodbě a prostoru před věznicí), ani o čase tohoto světa, kde vše jde hrozně rychle a není jasné, jak dlouho co trvá (krom tří měsíců mezi prologem a následující scénou).
Jistě, každé vyprávění a každý fikční svět jsou umělými
konstrukty, které vyžadují naši aktivní spolupráci, ale tentokrát jsem měl
často (proti své vůli) problém imaginativně spolupracovat. A není to
určitě dáno rozpočtovými omezeními. Ve filmu jsou zaprvé drahé scény i velké celky, zadruhé je spousta filmů s velmi komplexními světy, byť se odehrávají převážně v jedné místnosti.
Důvod vidím spíše v tom, jak málo je to, co je říkáno, ukazováno a naznačováno, propojeno s tím, co říkáno, ukazováno a naznačováno není. A co víc, je to dáno i tím, jak se strašně skokově proměňují tradice, formy a občas i
období akčního thrilleru, z nichž se čerpá, takže se vlastně žádný
nerozvine a jde spíše o obrazy ze žánru - šup, jeden, šup, skočíme do jiného.
Válečný film o vysvobozování rukojmí; thriller o záhadných útocích na členy jednotky;film o pomstě muže, jenž přišel o vše; film o armádní jednotce v nepřátelském prostředí; konspirační politický thriller; a nakonec scéna, která by snadno mohla vést k seriálu o elitním psanci s novou identitou, který loví jiné psance a napravuje bezpráví. (Prokládáno snovými sekvencemi.)
Jako mozaika fungoval i první KILL BILL (2003). V něm ale vše propojovala uhrančivá postava Nevěsty coby průvodkyně muzeem žánrových i stylových možností. Věděli jsme toho o ní relativně málo, ale zároveň slibovala velkou komplexnost, každou jednu scénu plně ovládla, uměla být okouzlující, vtipná, roztomilá i nelítostná, Thurmanová přitom zvládla velkou škálu hereckých poloh.
Oproti tomu hrdinou BEZ VÝČITEK je postava, u níž nemáme pocit, že se o ní lze dozvědět cokoli víc. John je definovaný i pohlcený svými kompetencemi a cíli - a tyto cíle jsou žel naprosto nalajnované a skokově řetězené: splnit úkol; vykašlat se na armádu a těšit se na rodinný život; pomstít se... Až nakonec dojde porozumění a smíření.
I ostatní postavy jsou pak čistě typové, omezené striktně na svoji funkci ve vyprávění a vrcholem charakterizace je prozrazení osobního jména či přiznání svých dětí těsně před smrtí, aby mu mohl kolega v boji sdělit tu zásadní informaci, že je padlý otec miloval. Jediný nepřímočarý krok je vytváření bubáka, aby se nakonec ukázalo, že pravda je... inu... někde venku.
Nechápejte mě špatně, nemám v zásadě nic proti hře s konvencemi, žánrovými stereotypy i konkrétními klišé, ovšem musím v ní nakonec rozpoznat nějaký vnitřní systém pravidel či vlákno vedoucí nás jimi napříč. Ostatně "clancyovka" JACK RYAN: V UTAJENÍ byl přesně ten případ, jenž mám navzdory všem nedostatkům rád. Je-li tu koncept, prozatím jsem mu (žel) neporozuměl.
Je ironické, že film má moderní a pozoruhodné stylové uchopení v delších low-key svícených
záběrech a průměrnými jedenácti střihy na minutu (relativně stabilně
během celého filmu). Proč ironické? Protože tím se komornost fikčního světa, jež se mi ve vztahu k celku díla
nejeví jako zvlášť žádoucí, vlastně posiluje. Opět, je-li to koncept, prozatím jsem mu (žel) neporozuměl.
Onu poslední scénu lze vlastně zohlednit na celý film: Odhlédneme-li od moderního stylistického pojetí a vezmeme-li navíc v potaz padouchovu motivaci a celkové konspirační
naladění, BEZ VÝČITEK vlastně působí jako
trochu delší a dražší celovečerní pilot televizního seriálu z přelomu osmdesátých
a devadesátých let. A čekám, že jej nakonec propojí se seriálovým JACKEM RYANEM.
Sám ruský motiv by snad mohl působit aktuálně, leč spíše zdánlivě... neboť (mezinárodní) politika tohoto filmu se příliš
nepodobá současné skutečné (mezinárodní) politice, jakkoli se tvůrci
snaží tematizovat motiv ideologicky rozdělené Ameriky, s níž si ovšem tento dílem vyprázdněný a
dílem poněkud klaustrofobický fikční svět spojíme jen stěží - a Amerika byla vlastně rozdělena vždy.
Mrzí mě to, protože jsem se na film BEZ VÝČITEK docela těšil a chtěl jsem jej mít rád, protože pro akční thrillery o podobném rozpočtu mám slabost. Tvůrci ale v tomto případě prohráli boj s členitou předlohou na jedné straně (s níž výsledek mnoho společného nemá) i s mnohostí možných žánrových uchopení na straně druhé (kdy zůstali na povrchu každého z nich).
Výsledek je žel těžkopádný a potěší spíše v hravějších částech (např. rvačka ve vězení) než v celku - a rozhodně ne proto, že by byl vyčpělý žánrový rámec akčního thrilleru. To ostatně mimo mnoha jiných dobře dokazují nolanovky, bondovky, nemožné mise, precizní hry kaskadérských týmů, některé bessonovky, řada jihokorejských filmů i některé seriály... včetně třeba toho JACKA RYANA.
A ještě jeden problém film BEZ VÝČITEK má. Jeho jméno je NIKDO (Nobody), je boží a válcuje nebohého Kellyho snad v jakémkoli myslitelném ohledu. A třebaže jeho tajné služby, rodinná dilemata, ruští protivníci i bojoví parťáci jsou mnohem stylizovanější, každý jeden moment v sobě mají mnohem více života i "reálnosti" než cokoli z fikčního světa BEZ VÝČITEK.