Kdyby mi někdo přiložil pistoli k hlavě a nutil mě pod
vyhrůžkou vystřelení mého nejoblíbenějšího orgánu říci jednu věc, v níž
spočívá zásadní proměna hollywoodského velkofilmu během posledního tuctu let,
pravděpodobně bych odpověděl, že v ustavení komiksového filmu jako stabilního
modelu produkčního plánování. Zatímco v devadesátých letech se „komiks“
přidružoval coby doplňující adjektivum k již ustaveným žánrovým
kategoriím, přinejmenším od nástupu prvního Spider-mana, druhých X-Men a Batman
lze hovořit o postupném posilování „komiksu“ jako zcela samostatné substantivní
škatulky.
S plnohodnotným nástupem komiksového giganta Marvel do
filmově-televizní branže pak nabrala komiksová audiovizuální produkce na
obrátkách s dosud nevídanou energií: Fáze I, Avengers a Fáze II,
reprezentovaná dosud třetím Iron-Manem, televizní seriál Agents of SHIELD a
momentálně druhý Thor: Temný svět. Není zřejmé, jak dlouho jim to tempo vydrží
a jestli monumentální úspěch Avengers a Iron-Mana 3 nebyl jen důsledkem
natěšení na týmovou akci a natěšení na … Roberta Downeyho jr. Druhý Thor je tak
nyní v nezáviděníhodné funkci lakmusového papírku, protože s ním
nebyla spojena velká očekávání, první díl byl přijat rozporuplně a za režisérem
nestojí fandovská základna.
Summa summarum, Thor: Temný svět se překvapivě podařil, i když do
značné míry působí jako bizarní kompilát mnoha různých osvědčených postupů,
které ale dohromady prostě šlapou. Co se týče příběhu, není třeba a vlastně ani
záhodno se nad ním zvlášť pozastavovat: Thor je na Asgardu, jeho milá Jane
Fosterová je na Zemi, on přemýšlí nad ní, ona nad ním… a objeví se prastaré zlo
v podobě temných elfů, kteří chtějí ovládnout všech devět světů, které se
mají brzy jako vždycky jednou za mnoho let ve zvláštní konstelaci propojit
(don’t ask). Vlivem okolností se musí Thor spojit s proradným bratrem
Lokim a… prostě zachránit Asgard i Zemi.
Striktně vzato žádný komiksový film od Marvelu nemá bůhvíjak
inovativní příběh, ale to snad nikdo od adaptací vzorců superhrdinských komiksů
ani neočekává, a pokud očekává, má prostě smůlu a může se v horším
případě leda tak rozčilovat nad postupujícím kulturním úpadkem. Mnohem podnětnější
na marvelovských filmech jsou konkrétní postup realizace těchto vzorců a
zesilující se rozvíjení vztahů uvnitř už ustaveného světa. Jak jsem naznačil,
Thor si popravdě vypůjčuje z ustavených vzorců víc než jiné marvelovské
filmy a vskutku působí jako kombinace Pána prstenů, Hry o trůny, Star Wars či
Star Treku. Ovšem mnohem víc společného má s Doctorem Who.
Ano, právě Doctorovi se podobá nejvýrazněji – s tím, že
Doctor jako postava je rozložen mezi dvě postavy: Thora a Lokiho. Navzdory
všem padouchům (z nichž toho hlavního představuje Eccleston, tvář devátého
Doctora, byť značně namaskovaná), je pak vlastně dominantní dějové napětí
rozloženo mezi Thora a Lokiho, kteří se navzájem produktivně doplňují. To si
přitom vynutilo posun obou postav. Thor už není jen poněkud nedůmyslný hejsek
s velkou muskulaturou a velkým kladivem (to už nebyl ani v Avengers,
ale tady je změna mnohem výraznější), a zároveň Loki je mnohem méně pouze
mentálně nadaný padouch, ale stal se inspirativním rozporuplným hrdinou.
Jinak řečeno, Thor se přiblížil k Lokimu a Loki
k Thorovi, kdy u každého z nich převažuje ta či ona část osobnosti.
Už nejsou vůči sobě opozitními charaktery, nýbrž představují spíše dvě strany
jedné mince, která se – s trochou nadsázky – podobá zrovínka charakteru
legendárního Doctora (ne toho jedenáctého, samozřejmě). Samotná zápletka filmu
pak jako by vypadla právě z Doctora Who: žánrové experimenty, přechody
mezi dimenzemi, rozličné mimozemské kultury s humanoidními rysy, cestování ve
vortexu, parta lidských pomocníků, obrovská míra sebeironické nadsázky a ovšem ohrožení
Velké Británie coby místa, nad nímž se odehrávají mezigalaktické průniky.
A to nezmiňuji, že Asgarďané se mají k Pozemšťanům asi stejně
jako Pánové času – jsou inteligentnější, vyspělí, dlouhověcí a pokud bychom šli
v paralele ještě dál, tak funkce Lokiho v předchozím Thorovi i
v Avengers dost připomíná plány legendárního doctorovského padoucha
Mastera. To všechno je sice pěkné, ovšem co z takové analogie vyvodit?
Především to, že podobně jako v Doctorovi (kde hlavní padouši Dalekové připomínají
obří pepřenky) je hra důležitější než její výsledek: Thor na poli marvelovských
filmů nejsvobodněji blbne s možnostmi komiksového média na jedné straně a poněkud
infantilní verzí superhrdinského vyprávění na té druhé.
Druhý Thor si skutečně ze všeho nejvíc nezávazně hraje, přičemž
v rámci této hry neváhá šokovat nečekaně vážnými momenty typu náhlých
úmrtí klíčových postav. Stejně jako postavy v jeho fikčním světě dětinsky
házejí do „dimenzionálního přechodu“ ve staré londýnské továrně (don’t ask)
různé předměty tak dlouho, až přijdou o klíče od svého auta, i film samotný
prostě napíná různé možnosti superhrdinského modelu tak dlouho, že to občas
přepískne a třeba mohutné finále je mnohem víc jen souborem dílčích gagů
s utvářením umělých dimenzionálních přechodů než přehledným vyvrcholením.
To samozřejmě může leckterým divákům vadit, ovšem…
…nebýt tohoto rozpustilého kombinování vážného s komickým a seriózního s absurdním, nedočkali bychom se vynikající scény s plánováním akce, již zároveň ve flashforwardech vidíme v její realizaci (v duchu třeba Matrix Reloaded), nebo dvou verzí jedné události následující po okázale dynamické útěkové scéně spojující akci se slapstickovým humorem a čistě slovními žerty. Jinými slovy, právě tematická, stylová, narativní i obecněji žánrová ne(s)vázanost umožňuje Thorovi přicházet s realizacemi nápadů, které by v Iron-Manovi, v Kapitánovi Americe (který se koneckonců ve filmu objeví přesně v duchu zmiňovaného blbnutí) i v Avengers prostě rušily.
Asi by mě divácky netěšilo, kdyby všechny marvelovské filmy
směřovaly k tomuto vzorci, ale to se neděje. Žádná další z Marvelem rozjetých
superhrdinských „značek“ výše popisované „thorovské“ znaky nevykazuje, nýbrž mají
naopak potěšující rozptyl: propojování existenciálních motivů s akčním
žánrem v Iron-Manovi, špionážní vzorce v retro-pojetí Kapitána či
klasická space opera v Guardians of the Galaxy (asi).
Z tohoto hlediska se mi jeví jako nespravedlivé hovořit o
Thorovi: Temném světě jako o „produktu marvelovské pásové výroby“ či „výplni
mezi důležitějšími filmy“. Poskytuje totiž zrovna ta lehce provinilá potěšení,
kterými nevládnou nejen další marvelovky, ale vlastně ani žádné jiné filmové
komiksy, jež přicházejí do kin – a která ke komiksu jakožto narativnímu médiu
jednoznačně patří.