Letošní rok očividně přeje
milovníkům filmové science fiction, kteří dostávají svou oblíbenou žánrovou
kategorii v řadě pojetí. Poslední dva uvedené filmy pak dokonce
představují v jistých aspektech alternativu vyprávěcích modelů
vysokorozpočtové sci-fi. Na jedné straně je to Gravitace, na druhé pak Enderova
hra. Oba tak činí zejména svým extrémním soustřeďováním se na de facto komorní příběh jedince
testujícího hranice svých psychických a fyzických možností, stíhaného
rodinným traumatem a nuceného čelit značně náročným výzvám neadekvátním
dosavadnímu společenskému postavení.
Zaměřme se ale jen na chlapce
Endera, který se z pozice školního outsidera dostane do pozice… inu,
školního outsidera, ovšem už na bitevní škole ve vesmíru. Zemi hrozí opakovaná
invaze mimozemšťanů, nejlepší vojenské mozky jsou bezradné a řešení vidí ve
strategickém myšlení geniálního dítěte. To hodlají k přijetí osudu dokopat
nevybíravými cestami bezcitné manipulace v nehostinném prostředí, kde buď obrovskému
tlaku buď podlehne, nebo v sobě plně objeví kýžené schopnosti geniálního
vojevůdce. Snímek je adaptací legendárního stejnojmenného románu Orsona Scotta
Carda (z roku 1985), který byl dlouho považován za neadaptovatelný. A popravdě,
kdyby adaptace slepě následovala všechny linie a dějové zákruty komplexní
předlohy, pravděpodobně by selhala. Nicméně, neučinila tak.
Režisér a scenárista Gavin Hood naopak
přistoupil k adaptaci značně nepietně, a právě díky tomu se mu podařilo do
značné míry zachovat tematické podloží komplexní předlohy. Film se plně zaměřil
na Endera a jeho dějovou linii. Dlouhé roky na bitevní škole zkrátil na
mnohem kratší období, vedlejší postavy zasahují do děje jen do míry, kdy
pomáhají porozumět Enderovi a dominantní akcent se postavil na rozporuplný
vztah mezi Enderem a jeho učitelem či spíše nadřízeným Graffem. A zatímco román
sleduje Enderův vývoj subjektivně, snímek jako by zaujal Graffovu vnější,
přísně racionální pozorovatelskou perspektivu – kdy Enderovo vědění o světě
kolem sebe doplňuje o širší kontext spojený s Graffem, jeho plány
s hlavním hrdinou a diskuze s psycholožkou (jejíž hlas je
potlačován).
Film se v souladu
s Graffem dívá na vývoj Enderových schopností a průběh jeho vnitřních
dilemat jako na sérii mrazivě logických strategií. Emocionální pohnutky se jeví
jako slabost, jež je pouze třeba překonat nebo vhodnou manipulací donutit
chlapce je potlačit. (Nejslabší částí filmu je ta nejokázaleji citová, kdy ale kýčovitost
těch několika minut jako by zdůrazňovala směšnost podobných výlevů.) Katarzní
funkčnosti obou finálních point – postavených v kontrastu k předchozímu
naopak jako morální problémy – tak vyprávění dosahuje právě pomocí dějových
výpustek, perspektivních omezení a zobrazování sledu událostí striktně jako
série příčinně se rozvíjejících podnětů utvářejících proměnu Endera ze
zakřiknutého chlapce v silného vůdce. Jinak řečeno, Graff i Ender
z toho sice po většinu času vycházejí jako machiavelistická monstra, ale
závěr o to silněji vyplývá z premis, aniž by bylo třeba rekonstruovat síť
sociálních kontaktů, jež si hrdina v románu postupně buduje.
Divák sice nepřijde o velkolepé trikové
scény, ale i tyto nakonec zůstávají podřízeny výše uvedenému schématu. Právě
ono schéma přitom zásadně odlišuje Enderovu
hru od Harryho Pottera, k němuž bývá nešťastně přirovnávána. Enderova hra má řadu chyb, ale už pro
chladné zobrazení (brilantně zahraného) dětského hrdiny jako morálně
přinejmenším komplikované postavy si zaslouží obdiv.