V nakladatelství BB Art
během letošního jara vyšla dvojice brilantních komiksů, které se sice v mnoha naprosto
zásadních ohledech odlišují, ale jedno mají společné – vyprávějí o historii
z perspektivy fantastična. Jde o Planetary: Do všech koutů světa a jiné
povídky (BB Art, 2013) z pera Warrena Ellise (plus malířského náčiní Johna Cassadaye a
Laury Depuyové) a o Amerického upíra (BB Art, 2013) od Stephena Kinga (ano, toho) a Scotta
Snydera... plus Rafaela Albuquerqueho. Zatímco však Planetary míří od historie
směrem k fantastickému, Americký upír si to šine od fantastického
k historii, přičemž v obou případech to platí jak pro dějiny obecně,
tak pro dějiny literatury, filmu a amerického komiksu. Ale jak jsem napsal
výše, oba jsou vynikající… ba dokonce bych řekl, že oba mi připadají
v distribučním přívalu jakkoli třeba výborných superhrdinských komiksů
trochu jako zjevení.
Planetary coby úžasný příslib ještě úžasnějšího
Planetary: Do všech koutů světa a
jiné povídky je první knihou ze čtyř (další bychom se měli dočkat na podzim) a
není žádnou náhodou, že oslavnou předmluvu napsal sám Alan Moore, protože právě
jeho encyklopedicko-aluzivnímu uvažování o světě i umění se Planetary blíží, a
zároveň zůstává nezaměnitelná a invenční. Občas je přirovnávána k Aktům X,
protože její hrdinové vyšetřují paranormální jevy, ovšem jestli je
k něčemu Planetary přirovnatelná, jsou to spíše seriály z produkce J.
J. Abramse jako Hranice nemožného, které ale samozřejmě přišly mnohem později.
Trojici hrdinů netvoří žádná
ořezávátka: šéfová Jakita Wagnerová v sobě kromě přirozené autority skrývá
netušené množství síly, ledový Elijáš Snow má sto let na křížku (ale očividně
ho to příliš netrápí a na fyzičce neubírá), který už leccos zažil, u lecčeho
byl a leccos ví, a třetí do party je Bubeník, který si pomocí svých paliček
dokáže povídat se stroji. Všichni tři jsou svého druhu géniové, žádný nejde pro
zlý sarkasmus daleko, moc snadno je nerozpláčete, nevysvětlitelné jevy si
dávají k snídani a společně pracují pro nadnárodní organizaci Planetary. Planetary
nenajdete ve Zlatých stránkách, zabývá se archeologií nemožného, objevuje a
vyšetřuje paranormální či jinak nestandardní události stojící mimo informace o
fyzikálně možném stojící v encyklopedii Britanicca… a má k dispozici
moře peněz od tajemného čtvrtého (nebo čtvrté), o němž ale nikdo nic konkrétního
neví. Klíčovým datem je 1. 1. 1900, kdy se narodil nejen Elijáš Snow, ale i
další důležité postavy, a klíčovým konceptem teorie alternativních realit, do
nichž je v Planetary nahlíženo/vstupováno skrze fraktální uspořádání ve
tvaru sněhové vločky.
Jakkoli Ellis pojal první knihu
Planetary jako soubor povídek či chcete-li epizod s vlastními příběhy,
struktura těchto případů je s každou další povídkou komplexnější,
jednotlivé informace i postavy zapadávají do – zatím nejasného – celkového
obrazce alternativních dějin dvacátého století. Dějiny ale pro Ellise tvoří
pouhý základ pro výstavbu zcela autonomního univerza či dokonce multiverza (ve
kterém jsou zahrnuty veškeré varianty alternativních možných stavů věcí),
v jehož centru jako by stál nám známý svět, ale ve skutečnosti je vůči
tomu našemu de facto rovněž alternativní. Na jedné straně buduje Ellis a jeho
kolegové encyklopedii postupů a motivů dobrodružné literatury, science fiction,
superhrdinského komiksu či kinematografických popkulturních fenoménů (japonské
kaidžu/monstr filmy, hongkongské heroic bloodshed gangsterky). Na druhé straně
všechny tyto postupy směřují u Ellise právě k neuvěřitelně vzrušujícímu
objevitelskému dobrodružství možné minulosti členitého světa – zatímco ale do
pátého sešitu pracuje s efektem zvědavosti, kdy vyvolává na čtenářově
straně touhu zjistit, jak to bylo, v šestém sešitě začne s napětím:
Co se stane?!
Nejlepším vypravěčským trikem je,
že zatímco nechává Planetary čtenáře v permanentním okouzlení
z množství bizarních nápadů, kterým až hříšně plýtvá a po pár stránkách je
opouští, hrdinové se prostě ničemu nediví a zůstávají vůči tomu přívalu
obskurností a odchylek víceméně neteční či jen utrousí větu „je to slušné“ nebo
„je to krásné“. Muž uvězněný pětapadesát let v jeskyni, ostrov
s gigantickými monstry, mstící se duchové policistů… Co by jinému
vystačilo na celý komiks, zabere v Planetary pár stránek, během nichž
ještě postavy jen tak mezi řečí zmíní další úžasné nápady. Řečeno teorií
fikčních světů, zatímco by čtenář předpokládal dějovou dynamiku založenou na
střetu možného s nemožným (na tzv. aletických omezeních), hrdinové tyto
pokřivené či šokující stavy věcí vůbec neberou v potaz jako pokřivené či
šokující a zabývají se jimi přibližně stejně jako Columbo vraždami. Dynamika
vyprávění je postavená na střetech vědění (tzv. epistemických omezeních), kdy
různé postavy vědí různé velmi důležité věci o celku v pozadí, ale (a) navzájem
si nevěří a nehodlají se o tyto informace dělit, (b) nevědí, že jiní to nevědí
a nepřipadá jim nutné se na to ptát.
Čtenář má to „štěstí“, že je
přítomen jejich dialogům a skládá si postupně střípky o celkovém stavu věcí
v těchto neobvyklých dějinách tajných válek, tajných společenství, tajných
vynálezů, tajných setkání s mimozemšťany/alternativními pozemšťany. (Nehledě
na čistě literární pasáže psané jazykem laciných dobrodružných románů.)
V rámci první knihy je ale bohužel odkázán skutečně jen na ty střípky a
svou víru, že za tím vším se neskrývá jen bublina bu-bu-bu náznaků, které ale
nakonec nevyústí v žádný komplexní celek – což ještě posílí otevřeně
končící závěrečná šestá kapitola. Warren Ellis je bezesporu jeden
z nejinvenčnějších komiksových scenáristů současnosti, který přetváří
známé a osvědčené ve zcela neznámé a vzrušující, ale žel není zdaleka tak
koncizní a konceptuálně precizní jako Alan Moore (ale kdo ano?). Zatímco Moore
skládá své komplexní mozaiky už ze zcela soběstačných a vnitřně komplexních
kusů, Ellis staví mozaiku stále jen z kousků skládačky, které sice nabízejí
jisté dílčí žánrové a zasvěcenecké potěšení, ale plnohodnotně zafungují až v
úplné podobě. Pokud se tak nicméně stane, bude to bomba. Respektive, bomba je
to už teď, ale bude… inu, větší.
Americký upír aneb dějiny perspektivou upíří evoluce
Americký upír je plivancem krve
na všechny ty přisládlé zamilované „upíry“ a „vlkodlaky“, kteří obsadili
románové stránky, komiksové panely, televizní obrazovky a filmová plátna, aby
se nad nimi (zejména) holčičky mohly rozplývat nad vidinou života s muži,
kteří obvykle nevykazují žádnou velkou inteligenci, moc toho nenapracují a
většinu času jen dlouze někam čumí (bodejť, když sto let chodí na střední). Pokud
hledáte takové upíry, tak se po Americkém upírovi ani nepoohlížejte, protože
byste mohli přijít k psychické a kdovíjaké další újmě – upíři jsou tu
krvežíznivá, intrikující a bezcitná monstra, která navíc často byla
krvežíznivými, intrikujícími a bezcitnými monstry ještě předtím, než se stala
upíry. Rozněžnělá romantika se světélkujícími metrosexuálními krvesajci byla
pohřbena pod hromadou mrtvol, sutin a svinstva, skrze něž nám tento vynikající
komiks vypráví jinou variantu příběhu moderní americké historie od konce
sedmdesátých let devatenáctého století do půlky dvacátých let století dvacátého.
Fajn, v předchozím odstavci
jsem si dělal legraci z přepjatě emotivní rétoriky fanynek Stmívání, ale
kdybych hodlal v podobném duchu pokračovat, byla by to pro neortodoxní
komiksové dílo Scotta Snydera, Rafaela Albuquerqueho a především Stephena Kinga
služba spíše medvědí. Jak jsem napsal výše, Americký upír si to šine od
fantastického k historii. Komiks o dějinách moderní Ameriky
z perspektivy upírů pracuje s dialektickým rozdělením vyprávění na
dvě úrovně: novější (1925) a ze stejného období, avšak z jiné dějové linie
pak přesuny ke starší (1880-1909, 1912), přičemž každá z pěti
kapitol
knihy vypráví nejdříve první (novější) a posléze druhý (starší) příběh. První
nabízí pohled zdola nahoru – kdy se bezvýznamná americká filmová komparsistka a
servírka touží dostat na výsluní hollywoodské slávy, ale místo toho se setká se
světem upírů, kterým je de facto svět hollywoodského filmu z pozadí řízen. Druhý
příběh je vyprávěn shora dolů, kdy americký spisovatel brakové literatury
představuje nové vydání své knihy o americkém upírovi nového druhu, evolučně
zvýhodněným vůči tradičním upírům evropským – a tento americký upír byl
bezcitný parchant už kdysi a s nově nabytými schopnostmi ze svých ambicí
neslevil. Spisovatel však postupně před svými posluchači odhaluje, že co dříve
prezentoval jako román, je pravdivá série událostí rozkročená napříč
desetiletími.
Základ pro oba příběhy tvoří
klasická schémata americké literatury. Na jedné straně je to příběh o vzestupu
bezvýznamného snaživce, který se dostává svou pílí a zarputilostí výš a výš. Na
druhé straně jde o mýtus okouzlujícího desperáta kráčejícího napříč dějinami
divokého západu – koneckonců, všechny je znáte: Billy Kid, Jessie James atd.
První příběh je vyprávěn z pozice jednotlivce, druhý příběh z perspektivy
dějin s jednotlivcem v centru širšího komplexu vztahů. A v obou
případech stojí v pozadí bezcitná kapitalistická šlechta zbožňující
hromadění majetku, která zůstává, ačkoli doba se mění... a ta je reprezentována
upíry, pro něž jsou obyčejní lidé prostředkem vykořisťování i jiného druhu než
finančního. Jak se píše v Americkém upírovi, mají rádi krev stejně jako
peníze. Rámec upírské verze moderních amerických dějin pochází z hlavy
Scotta Snydera, nicméně jakkoli si cele napsal scénář „současného“ příběhu o
mladé dívce v hollywoodsko-upírském prostředí, k napsání scénáře oné
retrospektivní linie vyprávění si přizval samotného Stephena Kinga. Což bylo
zároveň velmi, ale fakt velmi šťastné rozhodnutí – a zároveň rozhodnutí trochu
masochistické, protože o to palčivěji vyznávají Snyderovy vlastní autorské
nedostatky.
Snyderův příběh je roztomile
žánrové vyprávění o klasické hollywoodské éře, o jejím lesku i obětech, o
dívkách snících o slávě filmové hvězdy a o romanticky působících cestujících
umělcích bez domova. Tyto vzorce pak překroutí optikou hry s konvencemi
brakové literatury a nízkorozpočtového hororového filmu – drsné hlášky,
přepálené násilí, laciná romantika a fatální střet mezi přáteli. Je to zábavné
a promyšlené, ale relativně přímočaré a jedoucí ve vyjetých kolejích. Naopak
Stephen King napsal jednu z nejlepších svých věcí za řadu let, když volí
střet reality a mýtu kritizovaného rigorózními historiky odhalujícími za
spisovatelovým vyprávěním klasické vzorce. King dokonale ovládá strukturu
amerického desperátského vyprávění, kdy je vypravěč přítomen jakožto novinář u
řady důležitých událostí a zdánlivě z věrohodné perspektivy nabízí příběh
o vzestupu a pádu okouzlujícího padoucha. (Vzpomeňte třeba Nesmiřitelné, kde
podobnou postavu najdete.) King ovšem nenabízí černobílou verzi dobra a zla,
nýbrž šedivou verzi dějin s dlouhodobě působícím zlem evropské upírské
tradice, se zarputilými představiteli zákona v nespravedlivém světě (Kingovi
spravedliví hrdinové jdou svými osudy takřka ve stopách antických tragédií) a
s božským padouchem Skinnerem Sweetem natolik vykloubeným
z jakýchkoli morálních norem, že už ani nepohoršuje… jako spíš fascinuje
(podobně jako třeba Dracula).
Mnohovrstevnaté a různé tradice
hladce proplétající Kingovo vyprávění o historii jedince, historii společnosti
a historii jako konceptu nazírání na dějiny několikanásobně převyšuje Snyderův
jednoduchý příběh, jakkoli je s ním v symbióze a určité body obou
příběhů se významově doplňují (filmové médium v počátcích a na vrcholu, náhodné
zrození nového jedince vs. zrození žáka a následovníka). Kreslíř Albuquerque se
navíc s jednotlivými sešity výrazně zlepšuje, takže poněkud jednoduché až
naivně působící panely prvních sešitů se postupně promění do členitých a
prostorově bohatých obrazů ve dvou sešitech posledních, kdy člověk
zapomene na ty první. Americký upír je tak ve své první knize stále trochu
ještě nedopilovaným experimentem, jemuž však nelze upřít odvahu a dravost –
jakkoli je jeden příběh trochu ve stínu druhého, oba spojuje impozantní figura
nadpozemského padoucha Skinnera Sweeta, jehož byste nikdy a za žádných
okolností nechtěli potkat, nicméně lepšího průvodce moderními americkými
dějinami si lze jen obtížně představit. Už se nemohu dočkat dalších tří knih, i
když v nich už Stephen King chybí. To je možná trochu smutné pro čtenáře,
ale určitě lepší pro Snydera, který od něj snad nějaké ty vypravěčské fígle
odkoukal, King mu pár fíglů do dalšího rozvoje vyprávění poradil bokem a hlavně
je na Snyderovi s Albuquerquem vidět i během čtení první knihy progres,
který dává naději, že tahle cesta historií bude ještě stát za pozornost.