Přemotivovaný Star Trek: Do temnoty

Star Trek: Do temnoty je mimořádně zábavný velkofilm, a pokud už jste viděli Iron Mana 3 a nechce se vám čekat na Supermana, nemůžete nejnovějším Star Trekem nic zkazit. Do jisté míry ale pozoruji očividný posun až ke karnevalové povrchnosti. První film spojoval na jedné straně chytrou hru s tradicemi fenoménu Star Trek, tradicemi dobrodružné sci-fi a tradicemi seriálového vyprávění a na druhé straně tragický příběh hlavního padoucha a příběh hlavních hrdinů hledajících svou pozici ve světě. Druhý film pak zůstává spíše jen na té první straně, zatímco všechno potenciálně tragické je do takové míry nástrojem oné hry, že to adekvátně působí snad jen za předpokladu, že jste v životě neviděli Star Trek, nikdy jste neslyšeli o Khanovi (ano, je to Khan… a nepovažuji to za nijak zásadní spoiler) a vlastně jste v posledních letech nebyli v kině, protože ve Star Trek: Do temnoty je snad všechno, co se za (zdaleka nejen) posledních patnáct let osvědčilo. Je to parádně vystavěné, každý narativní či stylistický trik zapadne do celkového vzorce jako sedací část lidského těla na plechovou nádobu k přípravě jídla, všichni herci jsou skvělí a někteří přímo brilantní, ale celková míra ozvláštnění je poněkud diskutabilní. Dosud jsem zůstával na abstraktní úrovni, tak se pojďme přesunout na úroveň konkrétnějšího.

Jak to říct a příliš neprozradit? Posádka vesmírné lodi Enterprise je stále relativně mladá, nezkušená a hledající ten správný způsob, jak efektivně spolupracovat a vyrovnávat se se zadanými úkoly ve vesmíru. Zatímco její kapitán James T. Kirk je sice v lecčem geniální vůdce, ale s některými předpisy má zásadní problém a řeší si věci po svém, první důstojník – napůl Vulkánec, napůl člověk – pan Spock považuje předpisy za svaté a je ochoten pro ně i zemřít, nicméně právě jeho chladná racionalita vyvažuje Kirkovu impulsivnost. Tenze mezi nimi vyvrcholí ve chvíli, kdy Kirk nenechá v rozporu s předpisy Spocka v určité situaci zemřít, Spock jej práskne a Kirk přijde o místo. Lze předpokládat, že své místo opět získá a že si dokonce na místo prvního důstojníka opět vybere Spocka. Nechci už příliš prozrazovat, za jakých okolností se tak stane – ale dejme tomu, že proti ústřednímu týmu tentokrát stojí opravdu výjimečný protivník: geniální, skoro nezranitelný a takřka nepřemožitelný Khan. Ovšem je Khan jediná výzva, jíž budou muset hrdinové čelit?

Největší dějovou výhodou posledního Star Treku je skutečnost, že ačkoli víceméně všechny události nějak korelují s událostmi tradiční startrekovské mytologie, děje se tak v různých liniích: (a) nevíte, které události to budou, (b) nevíte, do jakých nových souvislostí budou zasazeny, (c) nevíte, zda se odehrají v té podobě, v jaké je znáte (protože už od první scény minulého filmu sledujeme alternativní vesmír, ve kterém jsou věci podobně, ale zároveň jinak). Trailery mnoho neprozradily a já na tomto faktu nehodlám nic měnit. Ovšem mohu říci, že sama skutečnost, že si tvůrci vybrali jako padoucha největší Kirkovu i Spockovu Nemesis, samotného Khana, je poněkud obtížně zhodnotitelná. Princip je jasný: Khan je ve všech ohledech nadčlověk, kterému se v jeho mentálních, fyzických i vůdčích schopnostech nemůžou rovnat ani Kirk, ani Spock. Mohou se mu ovšem vyrovnat Kirk a Spock coby kolektivní dvoj-hrdina, dva muži tak podobní i odlišní, že společně tvoří neuvěřitelně silnou a schopnou osobnost, jež Khana porazit dokáže. Ve filmu Khanův hněv už takovou osobnost tvořili, tady se jí teprve stávají – což je působivé, ale zároveň to tvoří základ pro klíčové úskalí.

Lze je snadno odvodit: Khan je impozantní frajer, který zvládne každého nepřítele, zmanipuluje libovolného jedince, dostane se z jakékoli situace a navíc má hlas i tvář Benedicta Cumberbatche, který už dříve na příkladu Sherlocka Holmese dokázal, že podobné postavy zvládá s přehledem – a tady s precizní artikulací každého slova, kamenným výrazem v tváři přecházejícím během sekundy do návalu děsivé zuřivosti a schopností manipulovat nejen s postavami, ale i s divákem, to využívá snad ještě účelněji. To se potom dvěma rozhádaným chlapům v barevných svršcích od pyžama fandí mnohem hůř, zvláště když Khan má pro své jednání poměrně racionální důvody (byť je to psychopat a velmi snadno by ovládnul, cokoli by uznal za vhodné). Tvůrci si dílem tuto skutečnost uvědomují a určitou část filmu efektivně staví Khana po bok Kirka et al, ale není těžké odhadnout, že u toho nezůstane… a žel samo finále tvoří navzdory své trikové opulenci nejslabší část filmu (z tradiční perspektivy hollywoodského vyprávění). A hlavně ve finále se nejvýrazněji projevuje ona citační povrchnost, protože klíčová emocionální scéna filmu je zároveň fanouškovskou parafrází jiné legendární emocionální scény… a to dvojí kódování svou intelektuální distancí vlastně destruuje non-intelektuální rovinu emocionální působnosti.

Jinými slovy, tvůrci (funkční) snahou o chytrou, ale ze své povahy i nutně psychologicky distancovanou hru podkopávají možnost vybudovat autonomní působivé vyprávění, které bude svým dopadem naopak směřovat k jisté poddistancovanosti a podlehnutí příběhu i fikčnímu světu.  Můžeme sice obdivovat výstavbu vyprávění v duchu kontrastně vystavěných bloků, kdy třeba po akční a hlučné sekvenci přichází sekvence velmi komorní a po dlouhou dobu takřka němá, po níž následuje sekvence sice komorní, ale konfliktně dialogická… a nakonec opět akční sekvence. Jenže každá z nich zároveň referuje k obrovskému množství sekvencí v jiných dílech Star Treku, variuje ustavené či dokonce z konkrétních děl velmi slavné vzorce výstavby scény, utváření prostoru, rozzáběrování dialogu či snímání akce (přičemž celé se to nese v duchu „my víme, že vy víte, že my víme, a tak je to celé velká legrace“). Ve filmu tak sice umírají důležité postavy, ale je velmi obtížné z roviny „blbneme s médiem a jeho tradicemi“ přejít do roviny „médium tu není, sledujeme fikční svět a dění v něm, které nás má dojmout“. Jistě, zrcadlové neurony jsou efektivní nástroj, ale ne vždy to zabere.

Lze mi samozřejmě namítnout, že něco podobného dělají mnohé jiné blockbustery a s vědomím kulturní paměti operativně pracují třeba marvelovské komiksové velkofilmy. Ovšem míra jejich deziluzivnosti je mnohem menší, protože všechny odkazy či dílčí vtípky mají primárně funkci zkratky, která umožní přemostit mezeru v motivaci a nutnost vysvětlovat složitější souvislosti, takže vlastně naznačuje „co nechápete, to si můžete dohledat jinde, ale není to náhodné“. To do jisté míry dělal i první „nový“ Star Trek, ovšem Star Trek: Do temnoty naopak svou strukturu činí „přemotivovanou“, když takřka každý potenciálně realisticky či kompozičně motivovaný prvek (tj. takový, který napomáhá konstrukci vyprávění a jeho světa) je zároveň motivovaný transtextuálně (tj. odkazuje k nějakému prvku v jiném díle či žánrové nebo obecněji umělecké konvenci). S dominantními transtextuálními motivacemi obvykle pracují příběhově velmi jednoduché parodie či záměrně rozmělněné koláže typu Kill Bill, nikoli ale příběhově ambiciózní velkofilmy, které chtějí vedle cinefilního potěšení poskytnout i mnohem tradičnější ponor do fikce.

Něco podobného lze pak říci i o umělecky motivovaných prvcích, kdy pro filmy J. J. Abramse typické odlesky světel od objektivu kamery (tzv. lens flares) nabývají ve druhém Star Treku až fetišistické podoby. Lidské oko je nastaveno tak, aby je normálně přehlíželo, ale jakmile je jednou zaregistrujete (třeba proto, že jste naučení všímat si fotografických vlastností obrazu), uvědomíte si míru podvracení iluzivního rámce světa i v rovině toho, že de facto neustále se nějaký zdroj světla odráží od objektivu - viz obrázky výše a níže. Tj. nejen okázale transtextuální motivace, ale dokonce i umělecká motivace prvků není podřízena tradiční hollywoodské dominanci prvků kompozičních (či skrytě transtextuálních… postavy v muzikálech zpívají, postavy v komiksech nosí barevné trikoty, detektivové v temných krimi nikdy nerozsvěcují, protože jsou posedlí kužely světel z baterek).

Co jsem dosud formuloval z perspektivy nároků hollywoodského vyprávění jako spíše negativně založenou kritiku, lze ale velmi snadno přehodnotit na kritiku pozitivní. A sice tvrdit, že Star Trek: Do temnoty sice mnoho skutečné temnoty nepobral, ale nabízí okázale podvratné pojetí blockbusteru, pro nějž je vyprávění velkolepého příběhu především prostředkem k blbnutí s médiem a narativními tradicemi, kdy padouch je důležitější než hrdinové, transtextuální motivace důležitější než kompoziční a umělecké motivace důležitější než realistické. Film jsem viděl v kině dvakrát, avšak stále nejsem schopen rozhodnout, která z těchto dvou perspektiv je platnější a která z nich spíše analyticky nadinterpretativní. Soudě podle prohlášení tvůrců o temnotě, epičnosti a osudovosti filmu bych se měl přiklánět k té negativnější… ovšem, nejsou prohlášení tvůrců jen další součástí hry?

V obou případech ale do kina určitě nabádám zajít, protože ten film prostě jedinečný je (byť možná právě v rozsahu své přímé závislosti na jedinečnosti filmů jiných) – a rozhodnutí pak nechám na vás.