Woody Allen a celovečerní science fiction? Jistě, proč by ne, ale ať je pořádně říznutá klasickými americkými groteskami v kombinaci s bláznivými hollywoodskými komediemi třicátých let. Miles – v podání samotného Allena – se probudí z kryogenního spánku, do kterého byl po banálním lékařském zákroku uložen v sedmdesátých letech dvacátého století. Předpokládal, že se probudí druhý den, ovšem došlo k menšímu dvousetletému zpoždění. Spojené státy se změnily v policejní diktaturu, ve které se ho vědcům podaří probudit a uvést do nových souvislostí. Tuto skutečnost ale supluje spíš samotný vládní systém, který vědecké útočiště přepadne a vědce odvede k vymytí mozků. Dříve naprosto nevýznamný občan Miles se o dva tisíce měsíců později stane nejhledanější osobou v zemi…
Co do celistvosti vyprávění je na tom Spáč asi podobně jako následující Allenův film Láska a smrt. Už nejde jen o soubor šílených gagů bez ladu a skladu, propojený spíš konceptuálně než příčinně, ale celým snímkem se vine dějová linie, která události volně spojuje. Stále však nelze mluvit o žádném dramatickém oblouku, což však stejně jako u Lásky a smrti nikomu nemůže vadit, protože podoba jednotlivých nápadů, skečů a celých sekvencí je prostě úžasně vypilovaná. Allen ve své futuristické komedii volí několik postupů: (a) komentář americké reality sedmdesátých let optikou budoucnosti, (b) ad absurdum dovedené zpodobnění požitkářského pseudointelektuálního života, (c) podivné až nesmyslné dialogické výměny či slovní gagy, (d) rozsáhlé čistě vizuální komické pasáže v duchu němých grotesek.
V jedné scéně je Miles vědcům nápomocný k identifikaci některých archiválií z dvacátého století, u kterých tito nebyli schopni určit identitu člověka nebo účel věci či televizního pořadu. Bez zjevných výčitek zdeformuje historii, když třeba z de Gaulla udělá šéfkuchaře s vlastním televizním pořadem. Allen do filmu zapojil i nejaktuálnější politický stav USA, když zareagoval na čerstvou aféru Watergate a nechal Milese obvinit Nixona ze spáchání činu, za který byl vymazán z historie. Koneckonců, nejlepší gagy jsou vždycky ty, které odkazují k aktuálnímu světu naší zkušenosti, a zároveň fungují univerzálně – kvalita jídla, úroveň lékařství či demonstrující studenti (studentky demonstrativně pálí své podprsenky… a je to malý oheň).
Zatímco v satirických komentářích se Spáč drží na poměrně přímočaré úrovni, mnohem jízlivější je v otázkách životního stylu mladých intelektuálů, ze kterého si ve Spáči a Lásce a smrti ještě utahoval, ale později se stal hlavním zdrojem jeho autorské poetiky. Miles se na útěku před systémem setká s dívkou Lunou, vysokoškolsky vzdělanou v oborech kosmetiky, poezie a sexuálních technik (přitom v Allenově světě budoucnosti jsou muži impotentní a ženy víceméně frigidní). Luna žije v kruhu svých pseudointelektuálních přátel, jejichž povrchní existence se plácá v nekonečných večírcích a ještě nekonečnějších prázdných řečech o výtvarném umění a poezii. Pokud se chtějí pohlavně uspokojit, používají stroj, libé pocity navozují taktéž strojem a stroje v podobě robotů jim i slouží.
Milesův vpád do Luniny úmorné – ale pro ni tak opojné – každodennosti jí nabourá veškeré jistoty a ocitají se na společném útěku, pryč od ideálů konformity směrem k podobně naivním ideálům revolucionářství (ztělesněným v postavě šéfa odboje). Především ale Miles i Luna představují plnohodnotně rozvíjené postavy napříč celým filmem, ačkoli filmový svět kolem nich je rozbitý na spoustu nesourodých částí. Jak bylo naznačeno, organizace filmu je totiž výrazně roztříštěná: podobně jako byly roztříštěné bláznivé filmy dvacátých a třicátých let. Nezapomenutelné jsou tudíž absurdní dialogické momenty jako vymývání mozku, poznámky o nosu (který jediný z mocného diktátora po atentátech zbyl), typické psychoanalytické glosy nebo chvilky s robotickým psem (jehož hlídací schopnosti končí u mechanického haf, haf, jmenuji se…).
Mnohem větší pozornost než v jiných filmech – protože vycizelované verbální gagy patří k jeho běžnému repertoáru – ale Allen věnoval rozsáhlé inscenaci vizuálních sekvencí. Ve filmu najdeme precizně načasované momenty téměř beze slov, když se Miles snaží imitovat robota během Lunina večírku, skrýt se mezi jinými roboty v továrně na výměnu hlav, utéci před pronásledovateli pomocí podivného létajícího zařízení, pohybovat se v nafukovacím skafandru nebo se prostě oholit před zrcadlem. Už v předchozích filmech se naučil, že melancholické ladění groteskních sekvencí na způsob Chaplinových děl mu není vlastní. Mnohem výrazněji tady čerpá z rychlejších, spíše technicky propracovaných než posmutnělou náladou komediálních děl typu filmů Bustera Keatona, Harolda Lloyda, bratrů Marxových, Boba Hopea nebo třeba nejšílenější hollywoodské komedie čtyřicátých let Hellzapoppin.
Ústřední dějová linie tak plní spíše roli účelného „věšáku“, na který jsou postupně přidávány jednotlivé gagy, scény a sekvence, které Allen navíc extrémně svižně inscenuje: skoro jako by režíroval způsobem „To bylo fajn, ale teď to sjedeme ještě dvakrát rychleji.“ Na tempu jim však ještě přidává zcela nefuturistický neworleanský jazzový hudební doprovod, který nahrál sám Allen se svou kapelou The Ragtime Rascals. Hlavní ženskou roli si navíc poprvé zahrála Diane Keatonová, jež odteď bude v řadě dalších Allenových filmů vynikajícím způsobem reprezentovat ideál odměřených neurotických intelektuálek se smyslem pro cynický humor. Spáč představuje v díle Woodyho Allena jak první víceméně celistvé dílo, tak jedinou jeho do detailu vypiplanou poctu vizuálním groteskám.
DVD s filmem vydalo PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 21. 2. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.