Ve čtyřiaosmdesáti letech zemřel francouzský filmový teoretik Roger Odin, zcela mimořádný a fascinující badatel. Z mé soukromé perspektivy navíc jeden z těch, kdož mě svým přístupem v počátcích mé kariéry zásadně ovlivnili. Potkal jsem ho jen jednou, před šestnácti lety na konferenci v Udine, kde mě okouzlil tím, jak elegantně a nearogantně odpálil námitky historiků i sociologů s tím, že historický ani sociologický pohled na věc ho nikterak netrápí a neomezuje v řešení problémů, které zajímají jeho. Byl pamětí oboru, jedním z jeho zakladatelů, průkopníků a legend. A v čem?
Vždycky jsem si chtěl přečíst jeho disertaci o textuální analýze (byl to koneckonců on, kdo přišel s tím, že jich napočítal padesát), ale nikdy jsem se k ní žel nedostal. Zato mě ovšem naprosto zásadně zasáhla jeho sémiopragmatika, radikalní teorie filmového diváctví, založená v předpokladu, že text žádný implicitní význam nenese - a veškeré významy do něj vkládá právě divák, a to v závislosti na instituci a uplatněném diskursivním rámci (modu).
Připouštím, že mě nikdy v krajnosti sveho tvrzení nepřesvědčil, protože implicitně stále předpokládal, že určité filmy jsou pro určité typy institucionálních i modálních použití vhodnější než jiné, ale podezřívám ho, že o to vlastně ani neusiloval. Svým přístupem totiž predevším nesmírně rozšiřil a zpružnil možnost uvažovat o dílech v různých perspektivách, když zdůrazňoval nesporný vliv různých faktorů na to, čeho se všímáme spíše než něčeho jiného - a čemu přikládáme význam a kde význam hledáme, čímž narušil kognitivistické pokusy vykládat interpretaci vodítek přece jen poněkud stejnorodým způsobem.
Právě jeho sémiopragmatickému příspěvku k dokumentu se u nás dostalo většího ohlasu (díky překladu Heleny Bendové) než jeho teorii fikce, stejně jako tomu bylo u jeho vysoce průkopnických prací k domácímu a rodinnému filmu, jež vyšly v ILUMINACI. Právě relativně přehlíženému tématu domácich a rodinných filmů Odin věnoval řadu let své kariéry, podchycuje je teoreticky, analyticky i katalogově jako definované dostupnou technikou.
Roger Odin žel před lety trochu zmizel z mého obzoru, protože jsem si začal klást jiné, historičtější i analytičtější otázky, na něž mi už jeho sémiopragmatický přístup nemohl dát (pro mě) dostatečně konkrétní odpovědi - snad i proto, že "diváka" při analýze a interpretaci nedokážu na rozdíl od něj akceptovat jinak než coby funkční heuristický konstrukt filmového badatele. V jejich spekulativnosti jsem tedy Odinovy sémiopragmatické návrhy diváctví začal vic a vic vnimat prostě jako okouzlující intelektuální hry, byť extrémně inspirativní a pro zodpovídání některých konkrétní analytických otázek velmi nápomocné.
Na druhou stranu, nebýt Rogera Odina, zdaleka nejen mé myšlení by se dozajista ubíralo hodně jiným směrem a málokdo mě v klíčových letech ovlivnil tak moc a tolik provokoval k promýšlení důsledků jeho tezí. Pevně doufám, že Odinova práce bude i nadále objevována, diskutována i překládána, protože jde i po letech o nebývale inspirativní a odvážné příspěvky jak k našemu porozumění kinematografii, tak našemu rozumění filmům. Slovo "vizionář" se dneska hodně vyprázdnilo, ale v jeho případě je zcela na místě: V kontextu našeho oboru byl Roger Odin jedním z vizionářů, co se nikdy nenechával svazovat módními vlnami, ale zarputile se věnoval tématům, která shledával vzrušujícími on sám.