Ve věku dvaaosmdesáti let včera zemřel Peter Bogdanovich, podle mě jedna z nejpozoruhodnějších osobností Nového Hollywoodu.
Americký režisér, producent, scenárista, herec, kritik a historik Peter Bogdanovich byl mužem plným prapodivných rozporů. Jako filmař byl unikátní nejen neuvěřitelnou bilancí prvních hned čtyř geniálních filmů v řadě, ale i následnou neúspěšností ve snaze natočit cokoli, co by se jejich kvalitám byť jen přiblížilo.
To mohlo být dáno i jeho posmutnělým osobním životem. Dlouhodobě šťastné manželství s talentovanou Polly Plattovou narazilo v kombinaci s arogancí objeveného "filmařského génia" hlavně na jeho nečekanou posedlost Cybill Shepherdovou - a když se snažil srovnat život po boku Dorothy Strattenové, mladičkou přítelkyni mu brutálně zavraždili, z čehož se dostával několik let.
Na třech jeho nejvýznamnějších filmech POSLEDNÍ FILMOVÉ PŘEDSTAVENÍ (1971), CO DÁL, DOKTORE? (1972) a PAPÍROVÝ MĚSÍC (1973) jsou zvláštní jak jejich tematický záběr a stylová proměnlivost, tak jejich návaznost na styl velkých mistrů klasické éry, zejména Orsona Wellese, Howarda Hawkse a Johna Forda (na rozdíl od ostatních filmařů své generace nevycházel z Hitchcocka).
Citlivý generační příběh, ve kterém umně spojil fordovský styl s evropským vyprávěním. Bláznivá komediální pocta LEOPARDÍ ŽENĚ s vynikajícím timingem, šílenými gagy a záměnami kufrů. Tragikomická road movie z období hospodářské krize, která v několika epizodách vypráví o proměnách vztahu možná otce-možná dcery (hrané otcem a dcerou) na cestě Amerikou.
Každý z těchto filmů se zapsal do dějin a vynechat nelze ani předchozí debutové TERČE (1968), jimž zlomil vaz atentát na Roberta Kennedyho. I v TERČÍCH se ukázala touha propojovat svět hořké současnosti s osvobozující silou kinematografické minulosti, tentokrát ve dvou verzích hororu. Toho minulého, který už nikoho neděsí - a moderního, hororu o zlu uvnitř běžného člověka.
Leč s koncem manželství s Polly Plattovou coby extrémně vlivnou, ač zdánlivě nenápadnou uměleckou silou v pozadí jeho filmů, snad aby mu "nekazila" obraz velkého auteurského režiséra, skončilo i zlaté období jeho práce. Pomáhala mu i s PAPÍROVÝM MĚSÍCEM, ale s DAISY MILLEROVOU (1974) coby oslavou Shepherdové, už pochopitelně ne. Točil pak filmy lepší a horší, ale nikdy výjimečné.
Ovšem neznamenalo to, že by všeobecně zmizel z očí. Bogdanovich navzdory oné nešťastné sebeoslavné aroganci, která sice dosáhla vrcholu spolu s jeho režijní kariérou v sedmdesátých letech, ale neopustila jej vlastně nikdy, představoval výraznou osobnost a uměl si budovat i další pozice v dějinách kinematografie. Když ne jako filmař, tak jako zasvěcenec a jako historik.
V dějinách americké kinematografie zřejmě nenajdeme filmaře, kdo by snad krom Martina Scorseseho věděl o klasické hollywoodské éře víc než Peter Bogdanovich. Byl obrovským znalcem filmařů, filmů, pozadí filmů i fungování systému, jakkoli tedy nikdy nepřekročil auteurskou perspektivu vidění dějin filmu jako dějin velkých, dobrých, průměrných a horších režisérů.
První roky se živil jako filmový kritik, přednášel o filmu a psal knížky, přičemž se zaměřoval hlavně na rozhovory. Vydal klíčovou knihu rozhovorů s Orsonem Wellesem, drobné monografie postavené na rozhovorech (např. o Langovi a o Fordovi) - a několik knížek vynikajících rozhovorů s filmaři. Tam se ovšem pragmaticky nezastavil a vybudoval si pověst nejen jako odborník, ale jako zasvěcenec.
Se starými a stárnoucími filmaři totiž i nadále udržoval přátelské kontakty a oni mu rádi naslouchali, protože uměl hýčkat jejich ego a chválit jejich práci. Nebylo to ovšem nevinné, protože zároveň jejich slávu používal jako žebřík k té své, když jejich kontakty používal k propagaci své i svých filmů. A nejen na svých znalostech, nýbrž i na této schopnosti založil druhou kariéru.
Zejména s nástupem laser disků a DVD tyto Bogdanovichovy historické, herecké i sebepropagační kompetence nabyly na významu, začal se objevovat v bonusových materiálech a navázal na počátky své kariéry v šedesátých letech. Najednou byl Bogdanovich zase vidět a ačkoli svým přístupem k dějinám krom svých nebývalých znalostí navracel do hry pozapomenuté mýty, uměl je prodat.
Nebylo by navíc spravedlivé vidět jej pouze tak
pragmaticky, protože třeba jeho vztah k Orsonu Wellesovi byl opravdu výjimečný,
hluboce přátelský a zřejmě nikdo neudělal pro Wellesovu renesanci v závěru jeho
života více než jeho největší obdivovatel. Welles měl ke všemu pro
Bogdanovichovu aroganci, narcismus i racionální přístup ke kariéře tak nějak...
lidsky pochopení.
V posledních letech se Peter Bogdanovich nejen kvůli svému věku opět ztratil ze
záře reflektorů, protože bonusové materiály (bohužel) přestaly s relativním
koncem DVD představovat cennou komoditu a YouTube přinesl úplně nové formy
audiovizuální popularizace, jimž už Bogdanovichův historkový přístup nemohl
stačit.
Pěkným koncem je však to, že jeho poslední film
JE PROSTĚ BÁJEČNÁ (2014) se dočkal po mnoha letech příštipkaření v televizi i
uvedení v kinech, a to včetně těch českých. Šlo opět o poctu bláznivé komedii
klasické hollywoodské éry, přičemž timing neztratil a povedl se mu důstojný
návrat, který o čtyři roky později doplnil o solidní - byť tradiční - dokument
o Busteru Keatonovi.
Jak jsem napsal hned na začátku, pro mě osobně Peter Bogdanovich dodnes
představuje pozoruhodnou a dlouho představoval i vysoce uhrančivou osobnost -
zpětně viděno možná i proto, že jsem (nejen) v oné nejisté hranici mezi
cinefilním entusiasmem a cinefilní arogancí poznával ledacos ze svých
charakterových nedostatků, mínus filmařský talent.
Před patnácti lety jsem se jím zabýval natolik, že jsem nakonec napsal i dlouhý článek na blog, ze vzpomínek na nějž jsem dneska hodně čerpal (ač jsem jej znovu nečetl) - a kdo by se chtěl k některým načrtnutým tématům dovědět víc, může zamířit sem: Trojí mediální identita Petera Bogdanoviche: tvůrce, zasvěcenec a historik.
Dnes už se bohužel vracívám spíše k Bogdanovichovým knihám vynikajících rozhovorů (zejména k THIS IS ORSON WELLES a WHO THE DEVIL MADE IT) než k dokumentům, bonusům a žel i filmům. Měl bych to napravit a v nejbližších dnech si určitě pustím přinejmenším PAPÍROVÝ MĚSÍC, ve kterém už tolik všem kolem sebe nedokazoval, jak na to má - ačkoli měl. Zatraceně moc.
Sbohem, Petere Bogdanovichi.