Je přitom příznačné, že jeho umělecký význam byl spíše evropský než korejský. Kimova poetika vizuálně kořenila z jeho pouliční malířské zkušenosti v Paříži, narativně čerpal z tradic evropského uměleckého filmu a asijské prostředí spíše tematicky vytěžoval, když jej zprvu zřejmě nezáměrně transformoval právě pro evropské publikum. A třebaže se naše cesty již před lety rozešly, dennodenní, cinefilně nesmírně vzrušující setkávání se s jeho filmy během karlovarské retrospektivy před osmnácti lety navždy zůstane jednou z mých formativních zkušeností, stejně jako překladatelkou trpělivě zprostředkovávané diskuze s ním při letmých setkáních na kolonádě.
Nebyl jsem sám, protože s podobnou silou tato zkušenost i setkání s jeho filmy během následujících ročníků byly formativní rovněž pro mnohé moje generační souputníky a rád vzpomínám, jak jsem svoje objevování kimovské poetiky ve frontách před kinosály vzrušeně sdílel se svými staršími kolegy a budoucími přáteli. Kim ostatně zanechal výraznou stopu i obecněji v českém a slovenském psaní o filmu, nejvýznamněji asi v "kimovském čísle" časopisu Kino-Ikon z roku 2006, kam jsem měl tu čest přispět i svým analytickým příspěvkem. Karlovarská retrospektiva v roce 2002 byla nicméně tvarující i pro samotného Kim Ki-duka, který se do Karlových Varů se pravidelně
vracel a byl tamějším publikem přijímán s velkou vstřícností.
Sbohem, Kime.
