Vašek Rybář ve svém článku na MovieZone předpovídá konec kin, přičemž do hry vtahuje nedávné - a jinak překvapivě nekomentované - zrušení platnosti Paramountského výnosu, který roku 1948 představoval konec vertikální integrace amerických filmových studií. Vzdor silným argumentům, které Vašek předkládá, sám jsem v chápání dějin kinematografie zastáncem kontinuit a na straně kontinuity stojím i tentokrát, byť úvahy o budoucnosti nemám v popisu práce a pouze odhaduji na základě zkušenosti s minulostí. Naše úvahy o budoucnosti se ovšem trochu liší - a ty moje jsou optimističtější, jak se snažím na následujících řádcích vysvětlit.
Síla a vliv streamovacích platforem jsou samozřejmě olbřímí, ale kinematografie vždycky byla sociální zkušenost. Do kina se chodí na rande, s přáteli, s rodinami, odpočinout si od práce - a to dlouhodobě paralelně s domácím sledováním filmů v televizi, na videu a na počítačích. Nevzpomínám si nyní na konkrétní zdroj, ale vážení kolegové zabývající se filmovou recepcí se opakovaně odkazují na sociologické výzkumy, které dokazují, že lidé si převážně vybírají filmy až v kině u pokladen.
Jinak řečeno, domácí sledování a streamovací platformy představují alternativu právě tehdy, pokud chcete vidět konkrétní film, získat zkušenost s určitým příběhem, nabýt symbolický kapitál spojený se znalostí očekávaného titulu. Ano, pro takové diváky se kino stane čím dál zbytnější či exkluzivnější zkušeností, vyhrazenou pro konkrétní typy děl a příležitostí. Odhaduji ovšem, že tento typ diváků i tak chodil do kina méně a méně. Ale chodil-li na drahé trikové blockbustery kvůli smyslovému potěšení z audiovizuálních atrakcí, nevidím důvod, proč by s tím měl přestávat.
Zkrácení doby mezi premiérou v kinech a na VOD, potažmo potlačení premiéry v kinech ve prospěch uvedení na VOD může mít jistě významný dopad na rodiny s dětmi. Pokud šli rodiče do kina s dětmi proto, že tyto chtěly kvůli šeptandě mezi spolužáky nějaký film okamžitě vidět, pak ano, pak zaplacení poplatku na Disney+ a domácí projekce bude představovat alternativu. Pokud však s nimi mířili do kina proto, aby s nimi někam společně jako rodina šli, pak... opět půjdou do kina. A pokud je "odkládali" v kině během nákupu v hypermarketu, pak... je budou "odkládat" nadále.
Domnívám se, že máme tendenci podléhat dojmu z elitářských reptalů na internetových fórech a sociálních sítích, kteří mají tisíc plus jeden důvod, proč to dřív bývávalo lepší a proč dnes do kina nechodí, protože je tam ruší lidé s popcornem, kolou a mobily. Nemyslím, že tito jsou dostatečně přesvědčivý vzorek:
Zaprvé, za normálních podmínek chodím do kina několikrát týdně - i do multiplexů -, leč špatných zkušeností mám minimum. Navíc diváci většinou zdlabou svůj popcorn a vypijou svoji kolu během upoutávek či během prvních minut filmu, pak je klid. Zadruhé, tito lidé zjevně nemají problém s tím, že jiní lidé si stejně jako oni berou do kina popcorn a kolu. Zatřetí, v Americe - o níž tu jde především -, je návštěva v kině s popcornem, kolou a leckdy i živým reagováním na film součástí celé kinematografické tradice, tudíž se tím jen těžko zrovna nyní nechají odradit.
Jiní internetoví diskutéři dávají k dobru, že doma si můžou film zastavit, nikdo je tam neruší svými reakcemi a nepropásnou důležitý e-mail. Inu, proč by ne, ovšem další chodí do kina právě proto, že film nemohou zastavit, sdílejí zkušenost s ostatními (u komedií dokonce dost významně) a své e-maily, esemesky a každodenní starosti nechají za dveřmi sálu. Ponoří se do filmu, přizpůsobí se jeho rytmu a do reality se vrátí až později. Jean-Luc Godard řekl, že v kině k filmu vzhlížíme, v televizi na něj shlížíme. To je podle mě velmi dobrá metafora, kino je komplexní zkušenost s dílem.
Žádná z výhod VOD kterýkoli z jmenovaných aspektů nemůže potlačit, protože zatímco audiovizuální dílo je arfakt, kino je performativní médium právě tady, právě teď a právě za těchto okolností. Nejkomplexnější a nejrozsáhlejší potlačení funkce kina coby majoritního a primárního zprostředkovatele audiovizuálních děl už navíc v několika vlnách proběhlo. U nás se tak stalo zejména v devadesátých letech, v Americe těch vln bylo povícero - a kinaři finančně závislí hlavně na prodeji předraženého občerstvení jsou toho důsledkem. A tím se dostávám k poslednímu bodu.
 |
| PÁN PRSTENŮ v Univerzitním kině Scala |
Kinematografie je současně průmysl, dokonce velmi tvrdý průmysl. A v tomto průmyslu se vlastně od samých počátků vede studená válka přinejmenším (ať to zjednoduším) mezi dvěma silami, výrobou filmů a uváděním filmů. Tu v historické perspektivě dílem popisuje i Vašek, ovšem nesetkáváme se v podobách i směřování svých predikcí odvozených od revolučního zrušení Paramountského výnosu. Ono to totiž bylo výrazně komplikovanější a studiový model uvádění před rokem 1948 nebyl ekvivalentní dnešnímu.
Dnes se vše odvozuje od prvního víkendu, zatímco až do sedmdesátých let víceméně fungoval alternativní run-zone-clearance systém. Jestliže dnes vládne široká distribuce, dříve dominovala postupná distribuce. Film šel v malém počtu kopií do premiérových kin, kde bylo nejvyšší vstupné - a často se s ním u nejdražších filmů pojily i vychytávky, které zvyšovaly exkluzivitu a jejichž pozůstatky známe z DVD/BD (např. předehry, mezihry, přestávky). V dalším běhu (run) šel film do méně lukrativní zóny (zone) menších městských kin za menší vstupné - a do vesnických kin se dostal třeba až za půl roku až rok, protože mezi běhy byly časové odstupy (clearance).
Tento model byl velmi efektivní do roku 1948, neb většina premiérových kin s maximem zisků patřila... ano, filmovým studiím. Proč ovšem dostala studia přes prsty? Nejen kvůli tomu, že okrádala zbytek kin a jejich majitelů, nýbrž hlavně proto, že mezi sebou namísto konkurence živě spolupracovala. Každé studio obšancovalo určitou oblast USA - a vzájemně si ve svých premiérových kinech týden co týden uváděla svoje premiérové filmy, aby se program rovnoměrně zaplnil, protože každé studio vyprodukovalo zpravidla jednu áčkovou premiéru týdně (zbytek doplnila béčková produkce či menší studia).
Prakticky skoro nemohla prodělat - a spíše než na velké hity se spoléhalo na dobře promyšlenou rozmanitost produkce pro všechny segmenty publika. Ano, jestli vás napadá Netflix, máte pravdu, docela slušně těží z variace na tento portfoliový model. Ovšem v roce 1948 jim do tohoto skvěle šlapajícího systému Paramountský výnos hodil vidle, studia musela svoje premiérová rozprodat a začít se dělit o zisky s kinaři, což nejen znamenalo obrovské ztráty, ale změnilo i spoustu dalších věcí (potlačení sedmiletých smluv, posun v roli a financování hvězd, větší konkurence mezi studii atd.).
Jakoby toho nebylo málo, tak nejsilnější filmová generace vyrostlá na filmech třicátých let se jim přestěhovala na předměstí a pro samé rození i vychovávání dětí nebyl na kino čas - a přišla televize, která učinila obrovský segment dosavadní středorozpočtové produkce neatraktivním, protože se dalo koukat na jeho verze doma. Připominá vám to současnou diskuzi kolem VOD? Ano, docela dost se to tomu podobá. Nyní se však karta obrací. Paramountský výnos přestal platit, studia můžou zase začít ovládat produkci, distribuci i uvádění - a "hrabat" zisky pouze do své kapsy.
A právě tady se rozcházíme s Vaškem: Já si nemyslím, že to znamená konec kin a definitivní přesun nabídky na streamovací platformy, zatímco kinům studia dají sbohem a šáteček. Já si naopak myslím, že to může znamenat větší rozmanitost paralelně uváděné filmové nabídky. A to právě kvůli tomu, co jsem psal výše: Kino je médium, které pořád potáhne obrovské množství lidí, kteří chtějí velké plátno, velké zážitky, velké koletivy a uniknout z každodennosti do fikčních světů nejen někde jinde, ale i někam jinam.
Ve chvíli, kdy jsou kinaři za současné situace na dně a začnou nevyhnutelně krachovat, je zrušení Paramountského výnosu pro Covidem-19 rovněž fatálně zasažený studiový systém manou z nebes. Budou moci získávat stoprocentní zisky nejen z VOD, ale i z premiérových kin. A pokud budou moci nejatraktivnější tituly dostat do svých kin, aniž by se musela o své víkendové zisky dělit, proč by je proboha dávala souběžně na VOD, odkud se do 24 hodin rychle rozšíří do světa? (U MULAN tolik neriskovali, protože mohli spoléhat na to, že zámořské děti budou chtít dabing.)
Osobně se proto domnívám, že americká kina naopak mohou zaznamenat obrovskou renesanci, protože budou patřit studiím - a ta do nich budou chtít ládovat jiné filmy než na VOD. Diverzifikace odbytišť, kdy část produkce půjde do kin a část na VOD, samozřejmě nemusí být dobrou zprávou pro ty z nás, kteří chtějí chodit do kina i na jiné filmy než blockbustery. Ale kdo ví, studia budou stát před bezprecedentní situací a paralelní distribuce může vést k úplně novým produkčním i distribučním strategiím. Filmový průmysl umí být velmi vynalézavý.
Pro velké kinořetězce to nebudou dobré časy a rychlé dojednání spolupráce mezi Universalem a AMC, jež popisuje Vašek, je první vlaštovkou. Pro nás ostatní to ovšem může znamenat větší nabídku té áčkové produkce, která se z hollywoodských výrobních plánů skoro vytratila - a Netflix ji zatím spíše trapně napodobuje, neb za jeho "produkcemi týdne" zjevně nestojí nejsilnější zbraň hollywoodské mašinérie: nelítostně selektivní vývoj scénářů. (Netflix má drahou výpravu, slušnou techniku a funkční herce, ale taky scénáře, jež by ještě nedávno žádné studio nepustilo do výroby.)
 |
| Kino Mír 70 v Krnově těsně před začátkem KRRR! |
Jasně, letošní rok je tragédie pro celý filmový průmysl, protože na runaway produkcích hollywoodských studií jsou závislé desetitisíce filmařů z celého zbytku světa, stejně jako na návštěvnosti kin různé dotační programy a fondy - a na festivalech nezávislé produkční společnosti, které často žijí od projektu k projektu s minimálními finančními rezervami. Bude to možná tragédie i pro některé velké evropské řetězce multiplexů, jenže pokud zkrachují, s novou konjunkturou (a nezapomeňme, že před Covidem-19 konjunktura byla) je pravděpodobně nahradí jiné.
Dnešní zpráva o možném prodeji nejnovější bondovky NENÍ ČAS ZEMŘÍT (No Time to Die) na VOD platformy mě opravdu nepotěšila. Na druhou stranu, dejme tomu, že MGM na nabídku kývne - nutno dodat, zatím oficiálně tvrdí, že nikoli. Pokud opravdu získá oněch údajných 600 milionů takříkajíc na ruku, bude to při současném vývoji zdravotní krize naprosto logické rozhodnutí - a kdo ví, třeba se filmu v evropských kinech v nějaké podobě dočkáme.
Stojím si ovšem za tím, co jsem psal výše: Stále si na rozdíl od mnoha kolegů nemyslím si, že to bude znamenat konec kin. Konkrétních možná (a jsem z toho upřímně nešťastný), ale ne fenoménu kin jako dominantní formy uvádění filmů. Jestli to nějaký segment uvádění s pravděpodobností citelně zasáhne, budou to multikina. Jenže...
1. Jelikož jde o architektonicky docela specifické komplexy, jež se těžko rychle přebudovávají na něco jiného, po koronavirové krizi předpokládám obnovení většiny z nich.
2. Ano, možná tomu tak bude s jinými majiteli, což ovšem v případě rozbití globálních monster jako Cineworld (a tedy v našem případě Cinema City) nemusí být taková tragédie.
A stojím si i za svou hlubokou nedůvěrou k předpokladu, se snad VOD stane preferovanou platformou pro uvádění velkých trháků.
1. Dosavadní výsledky nenaznačují jednoznačnou finanční výhodnost (viz relativní neúspěch MULAN, 2020).
2. Vliv pirátství je monumentální, protože filmy se prakticky okamžitě po uvedení dostávají v té nejlepší možné kvalitě do širokého oběhu.
3. Současný stav nelze chápat jako reprezentativní pro stav po konci krize, kdy se lidi přestanou bát chodit do kin.
4. Ani mogulové jako Netflix či Apple si nemůžou dovolit jen tak solit stovky milonů dolarů za konkrétní tituly. Současnou situaci s Bondem lze chápat jako furiantské budování si prestiže právě té své značky na v konkurenci přibývajících hráčů na poli VOD, na níž prakticky nemůžou ani jeden ani druhý vydělat. Neumím si ale představit, že by z toho udělali normu, protože při standardním předplatném jde o investování do vzdušných zámků.
Jinak řečeno: Ano, ve chvíli, kdy mají studia sušit svoje trháky dalšího půl roku či rok, dává z jejich strany smysl některé prodat za velmi výhodných podmínek, aby se filmový byznys začal hýbat. Ale celkové tržby z kin zkrátka a dobře zůstávají hlavním zdrojem návratnosti vložených investic do velkých filmů. Spíše se citelně zkrátí doba mezi uvedením v kinech a uvedením na VOD, což ale pořád neznamená onen čím dál častěji skloňovaný apokalyptický konec kin.