Končí MFF Karlovy Vary a moji přátelé jako každý rok hodnotí nejlepší filmy, které tam letos viděli. Většina se z nich se do standardní distribuce nikdy nepodívá, ba na některé z nich se do několika měsíců a let dokonce zapomene - a to nezávisle na tom, jak vynikající mohou být, nakolik intenzivní estetický zážitek dokáží zprostředkovat a že bych je mohl sám považovat za opojné. Nepočítáme-li přitom filmy (zejména) jihokorejské nebo čínské, zpravidla jde o koprodukce s řadou účastníků. Jen pár příkladů:
DIAMANTINO - Portugalsko / Francie / Brazílie;
STĚHOVAVÍ PTÁCI - Kolumbie / Dánsko / Mexiko;
ŠŤASTNÝ LAZZARO - Itálie / Švýcarsko / Francie / Německo;
TOUCH ME NOT - Rumunsko / Německo / Česko / Bulharsko / Francie;
ZAMA - Argentina / Brazílie / Španělsko / Francie / Nizozemsko / Mexiko / Portugalsko / USA.
S tím pak souvisejí otázky, nad nimiž už několik let přemýšlím, ale nemám na ně odpovědi:
Součástí jaké estetické filmové historie se tyto filmy jednou stanou či mohou stát? Zvláštní festivalové filmové historie, která se možná proměňuje ve více či méně nezávislou na národních trzích, trendech či tématech? K jakým divákům vlastně hovoří? Hovoří k profesně nezainteresovaným festivalovým divákům, k porotám, ke kritikům, ke grantovým agenturám? Co z nich budeme moci jednou vyvozovat? S jakými tradicemi vlastně tyto filmy komunikují? Na jaké tradice navazují? Jak vlastně bude lze takovou estetickou historii psát?
DIAMANTINO - Portugalsko / Francie / Brazílie;
STĚHOVAVÍ PTÁCI - Kolumbie / Dánsko / Mexiko;
ŠŤASTNÝ LAZZARO - Itálie / Švýcarsko / Francie / Německo;
TOUCH ME NOT - Rumunsko / Německo / Česko / Bulharsko / Francie;
ZAMA - Argentina / Brazílie / Španělsko / Francie / Nizozemsko / Mexiko / Portugalsko / USA.
S tím pak souvisejí otázky, nad nimiž už několik let přemýšlím, ale nemám na ně odpovědi:
Součástí jaké estetické filmové historie se tyto filmy jednou stanou či mohou stát? Zvláštní festivalové filmové historie, která se možná proměňuje ve více či méně nezávislou na národních trzích, trendech či tématech? K jakým divákům vlastně hovoří? Hovoří k profesně nezainteresovaným festivalovým divákům, k porotám, ke kritikům, ke grantovým agenturám? Co z nich budeme moci jednou vyvozovat? S jakými tradicemi vlastně tyto filmy komunikují? Na jaké tradice navazují? Jak vlastně bude lze takovou estetickou historii psát?
Jistě, jsou tu obecnější koncepce typu pomalé kinematografie, ale u nich mě vždycky trápí zase otázka, co je příčina a co důsledek. Jde spíše o filmy, které rozvíjejí určité postupy vedoucí k rozpoznání této estetiky jako uměleckého trendu, jenž se vymezuje vůči starším estetickým normám? A nebo jde dnes spíše o koncept pomalé kinematografie, jenž vykolíkovává tvůrcům poněkud oportunistickou cestu k festivalovému publiku? Stějně tak tu máme estetické modely z éry modernistické kinematografie, ale u nich jsem opatrný u samé možnosti více či méně mechanické srovnatelnosti těchto období.
To nic nemění na skutečnosti, že hodlám hlasům svých přátel naslouchat, některé jimi dopručené filmy si pořídím na domácím nosiči a pak je na katedře v kinosále pozorně a s maximální vstřícností zhlédnu. Ony načrnuté otázky mi nicméně budou znít v hlavě, i když hledání odpovědí na ně asi přenechám jiným, větší láskou k těmto filmům hořícím kolegům. Třeba zrovna oněm, kteří mě k této nedělní úvaze nejen svými žebříčky, ale obecněji vztahem k těmto snímkům i k oné takzvané pomalé kinematografii inspirovali.
 |
| Fotografie ze stránek karlovarského mezinárodního festivalu. |