Umberto Eco v polovině devadesátých let řekl, kterak ho sláva jen otravuje a ruší od psaní… že
nejdůležitější je hodně psát a pak co nejrychleji zemřít. V předešlých
několika letech proto začalo být zřejmé, že pomalu odchází, protože přestal psát. I jeho
poslední román Nulté číslo (2015) působí jako zpráva o velkém díle, které by mohl napsat, kdyby měl ještě dost
sil. Varovně se v této souvislosti jevilo rovněž Ecovo prohlášení, jak se dostal
do věku, kdy již nepotřebuje dokazovat své znalosti, protože málokterý evropský
humanitní myslitel miloval své bezesporu gargantuovské encyklopedické znalosti tak
upřímně a okázale jako on. Stejně jsem byl ale šokován a hluboce pohnut, když jsem se po ránu dočetl, že
Umberto Eco dnes v noci zesnul.
Co jsem zaznamenal, pro většinu světa zemřel zejména spisovatel, autor románů Jméno růže (1980), Foucaultovo kyvadlo (1988), Ostrov včerejšího dne (1994), Baudolino (2000), Tajemný plamen královny Loany (2004), Pražský hřbitov (2010) a Nulté číslo. Nicméně Umberto Eco byl především mimořádně vzdělaný, myšlenkově otevřený a metodicky progresivní badatel – a právě z tohoto hlediska na něj chci vzpomenout.
Co jsem zaznamenal, pro většinu světa zemřel zejména spisovatel, autor románů Jméno růže (1980), Foucaultovo kyvadlo (1988), Ostrov včerejšího dne (1994), Baudolino (2000), Tajemný plamen královny Loany (2004), Pražský hřbitov (2010) a Nulté číslo. Nicméně Umberto Eco byl především mimořádně vzdělaný, myšlenkově otevřený a metodicky progresivní badatel – a právě z tohoto hlediska na něj chci vzpomenout.
Není divu, že se stal jedním z otců moderní sémiotiky, vědy o znacích. Od počátku kariéry totiž toužil takříkajíc porozumět úplně všemu. Svému Vilémovi z Baskervillu ze Jména růže vložil do úst větu: „Můj výtečný Adsone […], po celou cestu tě učím rozpoznávat znaky, skrze něž k nám svět pomlouvá jako velikánská kniha.“ Ve svých románech opakovaně zdůrazňoval, že cesty rozpoznávání, čtení, interpretace a použití znaků mohou být nevypočitatelné – nezávazným intelektuálním dobrodružstvím i základem největších zel západní historie. Ecova vědecká kariéra se naproti tomu přes padesát let snažila objevit epistemický systém, jehož pomocí by bylo možné způsobům rozpoznávání, čtení, interpretaci a použití znaků v oné velikánské knize světa lépe porozumět a vysvětlit je.
Měl
velký kus štěstí, protože zaprvé jako vystudovaný medievalista suverénně
ovládal principy antického myšlení (zejm. Aristotela) i jejich středověkou
proměnu od teologicky založené sémiotiky (zejm. De doctrina christiana od Augustina Aurelia) k monumentálním
sumám Tomáše Akvinského (Summa theologiae,
Summa contra Gentiles). Zadruhé se
jako estetik začal už v rané fázi své kariéry soustřeďovat na badatelské
problémy spojené s využitím těchto poznatků při úvahách o umění. Právě plodná
dialektika mezi modely vysvětlení světa a modely vysvětlení umění vyústila
v klíčové téma Ecovy celoživotní práce, podobně jako vysvětlování přítomnosti optikou výskytů a účelů srovnatelných
motivů, problémů a postupů v minulosti.
Implikovaný mladý Eco si ale uvědomoval, že starověké a středověké modely
vzdělanosti nejsou dostatečné k vysvětlení prudkých změn v umění
dvacátého století. Hledal třetí pilíř…
V Otevřeném díle (1962) to byla teorie
informace a teorie seriální hudby, ve Skepticích
a těšitelích (1966) MacDonaldova estetická koncepce vysoké kultury,
masové kultury a prostřední kultury (midkultu), v kolektivní
knize Il Caso Bond (1965) zase
bující strukturální naratologie. Zlom v Ecově cestě k systémové
teorii obecné sémiotiky, onoho modelu porozumění znakům ve velikánské knize
světa, však představovalo objevné setkání s tehdy
zapomenutým americkým filozofem a zakladatelem pragmatiky Charlesem
Sandersem Peircem. Ten na třech tisících stran z větší části nikdy
nevydaných poznámek Collected Papers
načrtl sice monumentální a výbušně inspirativní, ale poněkud neproniknutelný,
rozbíhavý a nesoudržný sémiotický model. A právě Peircův model se stal základem pro Ecova
dvě nejvlivnější vědecká díla o produkci znaků, produkci kódů, modelech
autorství a modelech čtenářství: Trattato
di semiotica generale (1975, důležitá je ale spíš přepracovaná anglická
verze Teorie sémiotiky
z následujícího roku) a Lector in
fabula: Role čtenáře aneb
interpretační kooperace v narativních textech (1979).
Je
ironické, že čtenář znalý Ecovy vědecké práce pouze z českých překladů
kráčel po cestě badatelových zkoumání opačným směrem. Nejdříve vyšla díla, jež
spíše potvrzovala a rozvíjela Ecův status vlivného myslitele – a to v čele
s jeho vlastní revizí svých starších tezí v Mezích interpretace (1990). Jeho nejeruptivnější,
nejprovokativnější a rozhodně nejskandálnější práce Otevřené dílo se ale dočkala českého vydání teprve loni. U málokteré
mladické práce přitom tak moc platí, že může jít (s trochou nadsázky) o jakousi
alternativu velkého třesku: v maximální hustotě je na minimálním prostoru
obsaženo bezmála vše, co v průběhu své další kariéry nadějný autor pečlivě
rozpracuje. Pro znalého čtenáře je totiž Otevřené
dílo nejen vysoce důležitým příznakem bouřlivé etapy plné proměn evropského
myšlení (nejen) o umění, nýbrž i jakousi rosettskou deskou pro pochopení práce
Umberta Eca jako takové.
Jak
bylo řečeno, český „ecolog“ se měl donedávna příležitost obeznámit s již
zmíněnými texty o obecné teorii znaků, bádáními na poli čtenářství, fikce a
vyprávění (připomenu ještě popularizačních
Šest procházek literárními lesy, 1994; chybí zatím Semiotica e filosofia del linguaggio, 1984). Vedle toho dostal několik
raných i pozdních historických pojednání (např. Umění a krása ve středověké estetice – přepracovaný text z roku
1959, Hledání dokonalého jazyka,
1993; Od stromu k labyrintu,
2007), soubor statí o populární kultuře (Skeptikové a těšitelé), čtivou učebnici (Jak napsat diplomovou práci, 1977) a antologie esejů a sloupků
(např. Mysl a smysl, 2000; O literatuře, 2002). Různorodost tohoto
záběru je na jedné straně imponující, na straně druhé poněkud podezřelá.
Zpětně
však Otevřené dílo výmluvně odhaluje „předsémiotické“
kořeny tohoto propletence zájmů, oné výše načrtnuté touhy nalézt epistemický
klíč k poznání povahy a funkcí umění, stejně jako vysvětlení světa. Zhustíte-li
totiž všechny tyto problémy do jedné práce, dostanete poněkud paradoxní Otevřené dílo. V každém ohledu stejně
opojné jako úmorné, stejně vášnivé jako chladně intelektuálské, usilující zároveň o novou teorii čtenářství, o novou
teorii umění obecně i o novou teorii velmi určitého uměleckého směru
své doby.
Mladý
bouřlivák Eco ve svém prvním majstrštyku obcoval bezmála se všemi dostupnými teoriemi
umění, a zároveň zůstal originální a provokativní. Co otevřené dílo bylo? V konkrétnějším
pojetí specifická koncepce seriální hudby, kdy je interpretovi skladeb dávána
velká svoboda. V obecnějším pojetí pojem pro pochopení umění do hloubky
(historicky) i do šíře (typy děl, typy uměleckých forem, typy čtenářství / posluchačství
/ diváctví). Otevřenost pak není vlastní jen programově otevřeným dílům typu
seriálních skladeb, nýbrž otevřené je v jiném smyslu slova podle Eca každé dílo.
Jak daleko je ostatně schopen toto rozvažování dovést, je zřejmé z brilantní
eseje „Náhoda a děj: televizní zkušenost a estetika“, v níž kategorie
otevřenosti aplikuje na přímé televizní přenosy, k nimž nachází analogii v
modernistických filmech třeba Michelangela Antonioniho (např. Dobrodružství). V sérii rozmanitých studií
tak otevřené dílo bylo i otevřený pojem – pojem vášnivě prodiskutovávaný
a proměňující se od prvního vydání knihy až dodnes.
Lze
říci, že Ecovo hledání univerzálního modelu obecné sémiotiky bylo srovnatelně utopické
a v dosažení svých cílů podobně ne/úspěšné jako třeba hledání dokonalého
jazyka. Zároveň lze však říci i to, že Teorie
sémiotiky se nestala a ani nestane pouze historickým pramenem pro dějiny
myšlení (k nimž se pozdní Eco tak rád obracel), nýbrž jde o pojednání stále živé
a diskutované. Jak je to možné?
Eco
říkal, že na škole ho nutili studovat klasiku, a tak vyrostl na Platónovi,
Aristotelovi, Tomáši Akvinském a Immanuelu Kantovi – učil se psát co
nejjasněji a nejsrozumitelněji, pročež nikdy nebude psát jako Heidegger (a svůj
slib dodržel). Dialogičnost Platóna, přehlednost Aristotela, scholastická
strukturovanost argumentace Tomáše Akvinského i domýšlení zkoumaných jevů u
Immanuela Kanta byly jistě pro tvarování Ecova uvažování důležitou školou. Leč
největší síla Ecových spisů a zároveň jejich historická trvanlivost spočívá
v tom, že jeho pojednání nejsou zprávy o dosaženém poznání, nýbrž zprávy o
průběhu výzkumu:
„Když jsem obhajoval svou disertační práci o estetické problematice u Tomáše Akvinského, překvapila mě námitka oponenta (Augusta Guzza […]): celkem vzato mi řekl, ty v textu uvádíš různé fáze svého bádání, jako kdyby šlo o nějaké vyšetřování, zaznamenal jsi také falešné stopy, později tebou samým zavržené hypotézy, zatímco zralý vědec projde těmito zkušenostmi, ale veřejně pak vydá (v konečné verzi) pouze závěry. Uznal jsem, že moje práce je přesně taková, jak řekl on, ale nepociťoval jsem to jako nějaké omezení. Ba dokonce právě v té chvíli jsem nabyl přesvědčení, že každé bádání musí být ‚vyprávěno‘ tímhle způsobem.“
Ecovy
vědecké spisy vyprávějí o vlastním vzniku a jejich rétorika vytváří dojem, že
k poznání dospíváme společně s autorem. Tento dojem je jistě iluzivní
a vychází z mnohokrát přepracovaného rozvržení výkladu díla, jež jako
celek bylo sepsáno již s vědomím toho, k jakým závěrům chce dojít,
jakou cestou a proč právě jí. Omyly, zacházky a úpravy hypotéz jsou však
skutečné. A když historie dosažené poznání zpochybní, můžeme se na cestě k němu
vrátit o krok či dva zpět a začít znovu. Ostatně Eco sám to udělal nesčetněkrát
a řada jeho významných prací z posledních třiceti let navazuje na některou
z cest načrtnutých v rámci „vyprávění o vzniku“ Teorie sémiotiky a Lector in
fabula.
 |
| Muž, jenž miloval knihy i jejich shromažďování - vlastnil mnoho desítek tisíc svazků |
Jakkoli
je tedy Umberto Eco znám, všeobecně uznáván a dnes i smutně vzpomínán především
jako spisovatel a veřejný intelektuál, pro mě bude zejména majitelem jednoho
z nejinspirativnějších mozků v dějinách západní kultury. Je to
nekrolog, můžu být osobní, a tak mohu říci, že myšlení Umberta Eca mi pravděpodobně
změnilo život stejně zásadně, jako jemu kdysi změnilo život myšlení Charlese
Sanderse Peirce. Živoucí Umberto Eco dnes odešel, stejně jako provokativní
společenský komentátor a mediální tvář s nezaměnitelným smyslem pro humor.
Implikovaný Umberto Eco, s nímž lze prostřednictvím jeho díla vést
neúnavnou intelektuální disputaci, naštěstí neodejde nikdy.
Nekrolog byl napsán pro web časopisu Respekt, přičemž děkuji Pavlu Kroulíkovi nejen za prosbu o jeho sepsání, nýbrž i za svolení zveřejnit ho zde.