Nejnovější
film Michaela Manna se v češtině jmenuje prostě Hacker, což možná tomuto vynikajícímu snímku škodí více než
nulová kampaň a rozpačité recenze. Podobně jako kampaň a recenze totiž české
pojmenování podporuje dojem, že jde o tuctové béčko – a přitom jednoduchý
kriminální příběh je především nástrojem dalšího Mannova experimentu
s pomalostí vědomě zastavovaného vyprávění, členitostí zprostředkovávaného
světa a možnostmi filmového média. Mann je jedním z nejosobitějších
amerických tvůrců posledních desetiletí, který podobně jako třeba Scorsese nebo
Fincher využívá k rozvíjení filmařských vizí zpravidla kriminálního žánrového
pozadí. Ze všech věcí, o nichž by se dalo mluvit, se zaměřím jen na několik,
jež snad alespoň orientačně načrtnou, kterak může stát Hacker za pozornost.
Určitým „neštěstím“
Hackera je, že se v něm Mann
vrátil k vyprávění příběhu s jedním určujícím protagonistou, který má
profesionální parťáky a oddanou schopnou ženu, nicméně jeho pomalu plynoucí
osudy jdoucí napříč světem nemají očekávaný protipól. Hlavní hrdina
jednoduchého příběhu o tom, jak čínské a americké tajné služby souží zákeřný
hacker, a tak tyto musejí z vězení vytáhnout vlastního špičkového hackera,
zcela záměrně nemá svůj protipól v silném padouchovi – ba co víc, padouch
je zcela upozaděn a vyprázdněn na natolik nečitelnou figuru, že si (přiznaně)
nerozumí ani ona sama.
Mannův Nelítostný souboj proti sobě stavěl
gangstera a policistu, Collateral
vraha a taxikáře, Miami Vice kladlo
paralelu mezi dva policisty a psychotického drogového dealera atp. Naproti tomu
Hacker se vrací k postupům, jež
uplatnil Mann v debutu Zloděj, v
podobně jednoduchém příběhu o profesionálním zloději, který se vrací
z vězení, nachází silnou ženu a prochází léty provařeným žánrovým
schématem o posledním džobu. Ovšem právě tento béčkový rámec očividně láme Hackerovi v očích publika vaz,
protože na rozdíl Zloděje v osmdesátých
letech kráčí Hacker proti dnešním normám
stanovujícím mantinely „kvalitního kriminálního dramatu“: postavy jsou pouze
načrtnuté, plány padouchů překombinované, motivace padouchů nejasné, žánrové
posuvníky zcela přiznané.
Ironické
přitom je, že v lecčem se Hacker
hodně podobá ceněným kriminálním filmům Alfreda Hitchcocka: i ty kladly složitě
vystavěné vyprávění nad jednoduchý příběh, sofistikovaně pracovaly
s dávkováním informací a jejich cílem bylo záběr za záběrem promyšleně
manipulovat s diváckou pozorností. Ač se tedy můžete rámcujícímu příběhu Hackera pochechtávat, jeho vyprávěcí
strategie jsou vysloveně obdivuhodné. Sleduje dvě základní strategie práce s
informacemi. Zaprvé omezuje
informace na znalosti hlavních hrdinů, zadruhé toto omezení krátce přerušuje náhlým přesunem perspektivy
k padouchům, které posiluje divácké napětí: divák najednou ví, že
sledovaný ví, že je sledovaný; divák najednou ví, že hrdinové jsou sledovaní,
ač oni to neví atp. Pokaždé je ale dlouze oddělena příčina a následek, takže tyto
přesuny na jedné straně zpevňují soudržnost a na druhé straně posilují účinek.
Podobně film
pracuje (a) s nečekanými návraty ke zdánlivě nepodstatným či už „dějově
odestátým“ prvkům jako přenášení určitých virů na flashce (které se po scéně na
burze vrací v bance), nebo (b) s dlouhými nemluvnými pasážemi, kdy
sledujeme dlouhé série jednacích kroků postav a až zpětně pochopíme,
k čemu vedly. V druhém případě jde třeba o pasáže s „parkováním
automobilu“ nebo „politými materiály“, kdy až posléze doceníme důmyslnost právě
naplněného plánu postav. Film má navíc precizní časovou strukturu posunů cílů
hrdinů… což je pro hollywoodskou kinematografii zcela standardní model vývoje,
ovšem v Hackerovi je to
v jistých ohledech mnohem komplikovanější.
 |
Snímek totiž
připomíná sice Hitchcockovy filmy v důsledné práci s vyprávěním coby
nástrojem manipulace diváckou pozorností, ale zároveň se od nich významně liší
mírou tzv. umělecké motivace. Tím míním, že určité prostředky a postupy jsou ve
filmu právě proto, aby upozorňovaly na vytvořenost díla, na jeho uměleckou bázi
a uplatňované postupy. To na jedné straně zintenzivňuje napojení na nitro
postav (meditativní pasáže dlouhých pohledů) a na druhé straně nutí vnímat
žánrové vzorce ozvláštňujícím způsobem: zviditelňují se abstraktní procesy
(útok viru na počítačový systém) a naopak se činí v rovině obrazu i zvuku
unikavými, až abstraktními velmi konkrétní události (přestřelky, honičky,
průniky do uzavřených objektů, vztahy mezi postavami). Tuto rovinu navíc
posiluje láska Michaela Manna k extrémně dlouhým objektivům a minimu
zaostřených plánů, což celou zkušenost s filmovou texturou činí nepříjemnou,
zneklidňující – a zároveň esteticky opojnou.
Je však
pravděpodobné, že Hacker vyžaduje
tolik proměn diváckého rámcování toho
omšelého (logicky děravého příběhu), toho ozvláštňovaného (nenápadně sofistikované vyprávění plné odboček a
zdržovacích prostředků) i toho převážně ozvláštňujícího
(stylové postupy), pročež ho lze jen s obtížemi doporučit každému. Mohu-li
si však dovolit cinefilní poznámku na závěr: osobně jsem v kině za
poslední rok neviděl impozantnější film.