Železná srdce chtějí být syrový film o posledním období druhé
světové války, během kterého američtí vojáci dobývají zbytky Třetí říše, jejíž
vojenští představitelé už nemají co ztratit. Snímek volí netradiční perspektivu
tankistů, což je v řadě ohledů odvážné rozhodnutí, protože tank je
prostředí relativně uzavřené, relativně pomalé a z hlediska žánrové
atraktivity relativně neakční… a to se během vyvrcholení filmu nemůže pohybovat
víceméně vůbec. Takové vypravěčské rozhodnutí pochopitelně není bezdůvodné,
protože filmařům umožňuje soustřeďovat se na malou skupinku různorodých
chlapíků uvězněných v pojízdném (pokud mají štěstí) hrobě (pokud ho
nemají). Na jedné straně se extrémně dobře znají, na druhé straně se extrémně
štvou, na třetí straně už toho všeho mají extrémně po krk. Pevnou rukou jim
přitom vládne seržant Don Collier v podání Brada Pitta, jehož
machiavelismus po letech urputných bojů značně postoupil a jakákoli představa návratu
do reality všedního neválečného dne je podobně pomíjivá, jako ukazuje zřejmě
nejlepší – „idylická“ – scéna filmu. V ní si uprostřed válečného pekla američtí
vojáci s německými ženami hrají na rodinnou pohodu, byť i tato sekvence má
do některými chválené původnosti dost dalek. V různých variacích jsme ji
viděli mnohokrát, z nedávné doby mě napadá třeba postapokalyptická Cesta (2009).
 |
| Pomíjivá idyla je řádně barevně odlišena: ostatně srovnej s ostatními okénky |
Železná srdce jsou v řadě ohledů uvězněna právě mezi zevšedněním a ozvláštňováním na poli úžeji žánrového filmu a obecněji filmu
hollywoodského. Perspektiva amerického tanku je po všech těch pěšácích,
námořnících a paragánech vskutku nečekaná a film nás v tomto ohledu vrhá hned
v prvních svých sekundách do její nejhorší této noční můry. Don Collier
nelítostně z tanku přepadne a zavraždí projíždějícího německého
důstojníka, propustí jeho bílého koně… a vrátí se do útrob svého tanku, kde
mají všichni nervy na pochodu. To naznačují koneckonců i první dva dialogické
titulky, Petrem Zenklem navíc důmyslně přeložené pohříchu expresivněji, než se
tatáž anglická vulgární spojení zpravidla překládají. Vojáci bojují se
sebeovládáním, nejraději by se snad povraždili navzájem a dohadují se až s „tarantinovskou
absurditou“ kvůli lingvistickým nesmyslům… a až o něco později pochopíme proč.
To když po příjezdu do tábora nový, značně nesympatický cucák Norman dostane
nejen pozici v tankové četě, ale hlavně za úkol uklidit „svinstvo“. Oním
svinstvem jsou na podlaze tanku plovoucí zbytky obličeje kamaráda všech
zúčastněných – toho, kterého právě Norman má nahradit a bude to mít dost těžké.
 |
| Už z mizanscény je každému jasné, že tahle válka je špinavá |
Proč
tolik popisnosti z mé strany? Na úvodu se dobře ukazuje, do jaké míry jsou
vlastně Železná srdce vzdor
ozvláštněním hluboce poplatná žánrovým
konvencím. Těžko si představit tradičnější úvod než příchod nikým (včetně
diváka) oblíbeného idealistického blbečka z amerického zapadákova, který
se musí mezi veterány zorientovat. Ke všemu film hned úvodní scénou postavil
diváka na stranu cynických veteránu a donutil ho přijmout nelítostná pravidla
válečného světa. Na každé Normanovo selhání tak bude čekat a hodnotit ho stejně
jako banda morálně otupělých hovad v tanku, byť sám by zřejmě nejednal
jinak. Norman musí dospět a pochopit svět kolem, a zároveň nesmí ztratit
sám sebe. Jak hollywoodsky srozumitelné: postavte do popředí psychologicky
jednoduše definovaného hrdinu, který se musí vyrovnat s narušením
ideálního stavu a na konci adekvátně zkušenostmi proměněn tohoto stavu zase
dosáhnout. Současně ale popsaná úvodní scéna ukazuje i cosi velmi cenného na Železném srdci: je to působivost každodennosti, relativní
bezvýznamnost jednotky v pekle druhé světové války a hlavně pohled na
velké dějiny zdola, kdy i opulentní finále je mnohem větší zadostiučinění
pro zainteresované jedince než pro spojence jako takové.
 |
| Melancholie osazenstva tanku Fury |
Nikdo
z osazenstva není z hlediska velké historie výjimečný a ničeho
výjimečného z hlediska velké historie nedosáhnou. Nejobdivuhodnějším
krokem Dona jako vůdce skupiny je vzdor všem válečným zásluhám moment, kdy si
s nebohou dívkou bez jakýchkoli komentářů vymění a následně zbaští
osmažené vajíčko, které jeden z jeho podřízených ohavně oblíznul. Jednotce
hrdinů z tanku jménem „Fury“ dokonce není dopřáno ani zažít svůj velký
hollywoodský příběh: filmové vyprávění je systematicky spíše epizodické,
neskládá se v komplexní vyprávění, jednotlivé dějové bloky spolu příčinně
nijak nesouvisejí a do osudů postav vstupují nečekané, občas tragické, občas
komické, ale nejčastěji tragikomické náhody… Právě v tomto ohledu jsou Železná srdce na poli hollywoodského
filmu ozvláštňující, protože série válečných epizod není navázána na žádný
cíl nebo se žádný cíl alespoň během cesty nevynoří (což je obvyklý narativní
trik válečných filmů či seriálů).
 |
| Práce s hloubkou prostoru |
Jenže
na opačné straně nečekejte žádnou variaci na brilantní sovětský film Jdi a dívej se od Elema Klimova (1987)
nebo na existenciální německou Ponorku
Wolfganga Petersena (1981). A to přesto, že omezením se na klaustrofobní
prostor a vpádem nečekané „idylické“ scény do válečného událostního řetězce se Železná srdce filmu Ponorka dílem podobají. Potlačení klasického vyprávěcího rámce však
není nahrazováno existenciální rovinou (redukovanou na pár banálních úvah) nebo
psychologizací hrdinů (o nichž se ve výsledku nic nedozvíte). Ne, je
substituováno důrazem na naturalistické pozastavování se nad detaily (intenzivní
špinavost prostředí, všudypřítomné mrtvoly, nečekanost úmrtí, kusy roztrhaných
těl) a hlavně na propracovanost dlouhých akčních scén. Právě jejich srovnání
odhalí zřejmý koncept: tanky proti útočícímu pěšímu oddílu, tanky proti strategicky
rozmístěným protitankovým střelám, tanky stojící proti mnohem silnějšímu tanku,
tank čelící nadměrné pěší přesile. Lze pozorovat vývojový vzorec od běžných válečných střetů k těm
komplikovanějším, nebezpečnějším a hůře řešitelným… a právě ten nahrazuje
příčinně propojené vyprávění nebo psychologický vývoj všech zúčastněných postav
nad rámec jejich typového zařazení.
 |
| Kontrastní a/nebo selektivní zasvětlování je důležitým filmařským nástrojem viz též okénka s členitým prostorem výše |
Je
ovšem třeba přiznat, že právě akční scény jsou nejsilnější zbraní filmu. Proti
jejich dynamice nicméně hovoří poměrná statičnost (tank je prostě jen tank, stroj
i v největší rychlosti dost pomalý) a žánrové výkyvy v rovině
„potlačení nedůvěry“. Můžete (a) přijmout
naturalistické zobrazení světa postav jako ve všech ohledech unavených a
nečekaně umírajících lidí hledajících stále dokola vlastní lidskost. Tomu
odpovídá práce s pečlivě inscenovaným pohybem figur v členitém
prostoru, ať už do rozsahu (válečné pole, tábory, anonymní davy utečenců, zpustošená města - viz okénka) nebo do
hloubky (interiéry tanku), stejně jako výběrové zasvětlování (viz okénka) a zejména
nepříjemně zdůrazňovaný zvuk. Pak se ale (b) špatně
přeorientovává na čistě žánrové akční scény jako z Postradatelných. V nich se realistická motivace prvků potlačí
na úkor kompoziční (během několika sekund se dramaticky setmí, ve správný
moment se něco stane atp.) nebo transtextuální (citace žánrových vzorců, očekávané
průpovídky postav, vzájemné výměny biblických citátů). Jeden i druhý
z těchto přístupů je plně akceptovatelný, ale vzájemně jsou spíše v
nesouladném střetu, pro nějž prozatím nenacházím esteticky uspokojivé
vysvětlení.
 |
| Akční scény s tanky zajišťují kontinuitu vývoje |
Pravdou
je, že v žánru válečných filmů z posledních let se Železná srdce pokoušejí dosáhnout takových účinků a obracet se k takovým
postupům, které nepatří ke standardní výbavě filmařských voleb a jde o vskutku
ozvláštňující zkušenost. Snaha nahrazovat eliminaci některých potenciálně
atraktivních prvků ovšem v důsledku směřuje převážně k volbám jiných
potenciálně atraktivních prvků. Z možného žánrového experimentu tak vznikl spíš
žánrový mutant potlačující jedněmi svými vlastnostmi účinek jiných svých
vlastností – ať se na to díváme z kterékoli strany.