Špionážní romány Le Carré zpravidla nemívají snadno
zfilmovatelná vyprávěcí uspořádání, nevládnou akčními zápletkami a jejich
zobrazení světa tajných služeb má daleko nejen do bondovek Iana Fleminga, ale i
do románů od Forsytha, Clancyho nebo „žánrovější větve“ Greena. Byrokracie,
nedůvěra, lživost, ale zejména vším pronikající a vše si podmaňující únava
hrdinů. Hrdinů žijících ve světě s kategoriemi dobra a zla převrácenými
tolikrát, že leckterý z jeho obyvatel netuší, na které straně barikády
vlastně stojí, jestli nějaké morálně odlišitelné strany existují a jestli
vlastně není nakonec opět jen objektem něčí manipulace. Ve větší či menší míře
tato charakteristika platí pro všechny z Le Carrého děl, podobně jako
nezbytná míra zcela záměrného zmatení vyplývající (a) z příliš
široké, nebo naopak příliš úzké perspektivy, (b) z příliš mnoha, nebo
naopak příliš mála poskytnutých informací. Dokážu pochopit, proč někdo považuje
jeho romány za chladné a poněkud úmorné, podobně jako filmy podle nich
natočené… Leč stejně jako za nejlepší film roku 2011 považuji „lecarréovský“
snímek Jeden musí z kola ven (na blogu jsem jej rozebíral tady),
letos mě bez debat uhranul právě premiérovaný Nejhledanější muž.
 |
| Data, data, data... Le Carré |
Upozorňuji předem, že pokud se vám zamlouvaly
filmy, jako jsou Jeden musí z kola
ven, o něco starší Nepohodlný
nebo o hodně starší Špion, který se
vrátil z chladu (o něm jsem psal podrobněji v souvislosti se snímkem Jeden musí z kola ven v článku výše), pak jednoduše nečtěte dále a zajděte na Nejhledanějšího muže do kina. Vzhledem
k počtu projekcí kupříkladu v brněnských multikinech a nečekaně
rušených projekcích v brněnských menších kinech bude přitom už sám Nejhledanější muž nejhledanější
představení za dlouhou dobu. Pokud chcete číst dál, mohl bych vám třeba nechtě
naznačit něco, co by vám zážitek mohlo zkazit – protože nemalá část konečného
dopadu snímku na diváka se odvozuje právě od informačního přepólování.
Srovnám-li však dopad závěru Nejhledanějšího
muže se závěry výše jmenovaných filmů, není jen jako ony otevřeně
neuspokojivý a nic neřešící (Jeden musí
z kola ven, Špion, který se
vrátil z chladu) nebo přinejmenším pro hlavního hrdinu konečný – třeba
s jistým příslibem pro společnost (Nepohodlný).
Je bezútěšný – a jeho bezútěšnost je dílem daná informačním přepólováním, ale
zejména zvrácením perspektivních jistot.
Na Nejhledanějším
muži je zákeřné, že dost dlouho skrývá cíl. Do Hamburku ilegálně přijede
mladík s koránem na řetízku. Uchýlí se k rodině tureckých imigrantů a
snaží se pomocí idealistické právničky kontaktovat mocného bankéře, který mu
může z jistých důvodů na ruku dát obrovský obnos peněz. Příjezd mladého
exulanta sledují německé tajné služby s pomocí americké tajné služby, přičemž
krátce po jedenáctém září (jež bylo bez vědomí tajných služeb připraveno právě
v Hamburku) je všechno důvodem k podezření. Jenže tajné služby nejsou
příliš jednotné… a každá si směřování mladého muslima vykládá po svém, stejně
jako navrhuje rozličná řešení. Paralelně vyprávění střídmě rozmísťuje informace
o islámském obchodníkovi, který krom charity možná podporuje i méně
ušlechtilé organizace. Až po dlouhých fázích tápání, tázání se a nejistých
kroků postavy cíl najdou, vyprávění se okázale napojí na žánrové vzorce
podvodnického filmu (např. Podraz, Dannyho parťáci, více o podvodnických vyprávěních ve vynikající práci Martina Kose tady) - a pak se něco stane.
Na Nejhledanějším
muži je skvělé, že na rozdíl od ostatních lecarréovských filmů staví pouze
malou část rozvíjeného celku na iluzi žánrového vyprávění. Iluzi, protože tento celek je vpravdě spíše existenciálním, etickým či procedurálním dramatem o únavě, lživosti,
neprofesionalitě a nedůvěře v systém. Tápání ve Špionovi, který se vrátil z chladu je součástí dlouhodobého
plánu. Nejistota a skládání střípků v Jeden
musí z kola ven čerpá z modelů klasické i modernější detektivky.
Zmatení a nejistota v Nepohodlném
vychází z klasického paranoidního napínáku: mrtvá manželka
s tajemným druhým životem, manžel jako cíl podivných zabijáků, složitá síť
farmaceutické mafie… Jenže v Nejhledanějším
muži dost dlouho podobný záchytný bod nenajdete. Postavy si nevěří,
navzájem odhadují své cíle, překonávají kulturní bariéry, vyslýchají se,
zneužívají, manipulují sebou – a nikdo vlastně neví proč a k čemu, protože
není zřejmé, zda druhá strana něco ví. Není to přitom nijak odtržené od reality,
protože film svými významy referuje k období ztráty
devadesátkových jistot jedenáctém září 2001.
 |
| Svět plný chladných barev a členitých prostorů |
Filmu různé kritiky vyčítají, že jako psychologické
drama nefunguje, protože nejsou zřejmé vnitřní pochody postav, jasná odůvodnění
jejich náhlých rozhodnutí. Jenže v tom spočívá právě uhrančivá adaptační preciznost
filmu, který podobně jako Jeden musí
z kola ven přepracoval strukturně značně odvážnou předlohu mimořádně
důmyslným způsobem. Jen stěží můžete totiž Le Carrého knihy vzít a natočit je,
jak leží a běží. Na ploše celovečerního filmu by to totiž nemohlo dávat
smysl. Mozaikovitou strukturu Jeden musí z kola ven tak scenáristi
rozsekali na kousíčky – a tyto pak znovu složili do adekvátně mozaikovité
struktury, ovšem řízené jinými vzorci, které odpovídají potřebám celovečerního
vyprávění. Řídící princip zůstal zachován, jeho realizace se změnila. V Nejhledanějším muži postupovali filmaři
podobně, ovšem nepřeuspořádali příběh do jiné zápletky, nýbrž změnili povahu
jeho zprostředkování: subjektivní nahradili objektivním při zachování
nekomunikativnosti vyprávění, jež vede k bezútěšnému pocitu
z poznaného systému.
Románová předloha Johna Le Carré je vystavěna ve
velmi dlouhých blocích kapitolách perspektivně zaměřených jen na velmi omezené
hledisko, jež jde ale velmi hluboko do pocitů oněch postav. První kapitola se
drží pohledu nepříliš bystrého tureckého boxera, k němuž domů se nastěhuje
cizí mladík… nechápeme, kdo to je, o co mu jde, proč se nastěhoval atp., ale
přesně rozumíme pocitům intelektuálně nesmělého boxera. Další velmi dlouhá
kapitola se zaměřuje na bankéře, kterému jednoho večera zavolá mladá sebejistá
právnička a vybídne ho ke splnění dávného slibu – jen mu toho nechce moc říct,
on je konfrontován s mladým exulantem atp. Až třetí velmi dlouhá kapitola
se dostává skoro po stovce stran do prostředí tajné služby – a věci do sebe
začnou drobně zaklapávat, jenže ačkoli čtenář přesně vidí do důvodů jednání i
pocitů agentů, jsou mu pro změnu odepřeny události a informace z dalších dvou
toků. Ví tedy o postavách velmi mnoho, ale celek událostí ve vztazích mu
nezbytně uniká a tok románu vyžaduje značnou pozornost.
 |
| Co ti jde hlavou? |
Tuto nelítostnou nekomunikativnost románu film
přebírá, ovšem bez zachování podobného principu – protože by dvouhodinový film
nikdy nemohl mít podobně intenzivní účinek. Deset minut s jednou postavou
je mnohem menší jednotka soustředění a omezení než padesát stran s jednou
postavou… a tak se volí opačný princip: vysoce výmluvná montáž událostí ve
vzájemných vztazích (mnohé románové kličky jsou pro větší hladkost tohoto
principu účelně vynechány), kdy je však odepřen jakýkoli vhled do vědomí
postav. Zmatenost, nejistota a netrpělivost zůstávají zachovány, ale pomocí
odlišných principů – kdy film stejně jako román v určitou chvíli dospěje
do místa, kde to přestane vadit, vyprávění začne šlapat, pocit žánrového
uspokojení z hladce vyprávěného příběhu dosahuje maxima a pak přijde
konec. Stejně jako účinnost žánrového rámce vyžadovala dlouhou
nekomunikativnost předchozího vyprávění, pak účinnost závěru vyžadovala
pohlcující účinnost předchozího žánrového rámce.
Některé kritiky tvrdí, že závěr je předvídatelný. Jenže to je v pořádku, protože on má a vlastně jako každý nečekaný závěr musí být trochu předvídatelný a vyplývat z premis. Zároveň je ovšem třeba na
něho přesně v ten jeden moment těsně před jeho nastoupením zapomenout, uvěřit
v neodůvodněnost vtíravých hypotéz a nechat se ukolébat. A to nejen
vypravěčsky, ale zejména významově – od nedůvěry v přebyrokratizovaný a
předsudečný systém k důvěře o manipulovatelnosti správných osob těmi
správnými nemanipulovatelnými postavami. V sílu a existenci něčeho jako
lepší svět, v účel světící prostředky… žánrová nerealističnost je
nástrojem románu i jeho filmového zpracování k dosažení působivého efektu
reálného, který ovšem bolí a kdy se poprvé za celý film styl přizpůsobí vnitřnímu
vnímání postav. Režisér (a fotograf) Anton Corbijn totiž nepoužívá ani tak
údajný styl sedmdesátých let – což bezezbytku platilo pro Jeden musí z kola ven –, ale jeho styl jde ruku v ruce
s popisovanou mělkostí vyprávění.
Film vskutku používá takřka výhradně extrémně
dlouhé objektivy a chladné barvy, což s nemalou měrou vulgarizujícího
zjednodušení lze chápat za jeden ze stylistických příznaků kinematografie
sedmdesátých let. Ovšem to je jako tvrdit, že použití černobílého materiálu
nutně vždycky odkazuje k minulosti: na Manhattanu,
Celebritách nebo Mladých mužích za pultem (nedejbože novém Dárci) třeba není retro vůbec nic. Corbijnův styl
tentokrát není v první řadě napodobující (jeho předchozí brilantní Američan byl a za hodně vděčil filmům Jeana
Pierra Melvilla a Henryho Verneuila), nýbrž vysoce účelný: extrémně dlouhé
objektivy extrémně zplošťují obraz a chladné barvy jsou od sebe těžko
perspektivě odlišitelné, což tříští prostor do podobně neproniknutelné směsi
mělkosti a členitosti, podobně jako absence hloubky vyprávění zplošťuje emocionálně bohatý svět do pouhých
výsledků jednání se zatajenými příčinami. Ač bych si to musel ověřit, i
extrémní plochost obrazu v žánrové části mizí – a objevuje se pak až
v samém závěru, který má hned dvojí dopad na diváka.
 |
| Neurčité pozadí, členitý prostor a dlouhé objektivy ostřící na jeden plán akce |
 |
| Extrémně ploché kompozice |
Nejhledanější
muž vytvoří dvojí účinek stavící proti sobě naivní a kritické diváctví:
v jednu chvíli se jako naivní diváci cítíte plně uspokojeni hollywoodsky
čistým vyvrcholením, ale kritický divák ve vás zklamaně brblá, že film měl teda
zpočátku nakročeno k „lecarréovštějšímu“ vyústění – a pak
v následující chvíli naivní divák křičí zklamáním a pocitem podvodu,
zatímco kritický se tetelí blahem. Nemohu k tomu bohužel říci víc, nicméně
tušil jsem to a záměrně jsem si z knihy nechal posledních padesát stran nepřečtených.
Současně by to prostě fungovalo i v případě, že byste posledních pár stran
románu znali, protože Nejhledanější muž
je tak skvěle vystavěný film, že závěr bude podle mého odhadu fungovat na
diváka pokaždé… což neznamená, že vám nebude připadat chladný a poněkud úmorný
jako celek. To se však s filmy podle románů Johna Le Carré stává, zejména
s těmi nejlepšími – a mezi ně Nejhledanější
muž bezpochyby patří. Ač se mnou přitom mnozí nemusí a nebudou souhlasit,
běžte to prosím do kina zkusit. Fakt.
PS: Philip Seymour Hoffman v hlavní roli je ve
všech ohledech vynikající a jeho herecký odchod je podobně velkolepý jako ten
Ledgerův v Temném rytíři.