Vzpomínka na Pavlu Švédovou

Absolventi oboru Teorie a dějiny filmu na FF MU, kteří nastoupili po roce 2003, dost možná zapomněli na řadu přednášek, textů, pojmů, filmů, režisérů a na některé ze svých spolužáků. Troufám si ale tvrdit, že nikdo z nich nikdy nezapomene na okouzlující osobnost Pavly Švédové, která dalece přesahovala zastávanou funkci sekretářky. Nikdo si nedovolil říci a dělat, co si dovolila říkat a dělat Pavla, jejíž bezprostřednost jí otevírala dveře jednoduše u všech… studentů, domácích i hostujících pedagogů, vrátných, knihovníků i nejvýše postavených členů děkanátu a rektorátu. Všechny občas dokázala svou nezastavitelností, prostořekou upřímností a překračováním „norem“ naštvat, a zároveň se na ni nedalo zlobit a nešlo ji nezbožňovat, protože právě díky jejímu nakažlivému nadšení, touze mít vše pod palcem a potřebě bojovat navzdory jakýmkoli okolnostem za správnou věc byl brněnský Ústav filmu a audiovizuální kultury mnohem příjemnějším místem ke studiu, akademické práci i každodenní pospolité studentsko-pedagogické existenci. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity působila již řada výjimečných osobností – a Pavla Švédová bezpochyby patří mezi ně, jakkoli nikdy nenapsala studii, neodpřednášela hodinu a nevedla absolventskou práci. Už nyní je (zdaleka nejen) pro všechny filmové vědce legendou, na niž se bude dlouhá léta vzpomínat. Včera nás totiž v nespravedlivě mladém věku jednapadesáti let nečekaně opustila, stále se s tím nedokážu úplně smířit a děsím se okamžiku, až přijdu na katedru a ona ke mně nejen zítra, ale už nikdy nevpadne do kanceláře se slovy: „Dougu, pojď si dát kafe a hodit řeč, musím ti povyprávět, kam jsem dneska zase koupila letenky…“ Díky za všechno, Pavlo.