Na nového Robocopa se čekalo
s jistým skepticismem, a to ze dvou důvodů. Za prvé jde o předělávku
slavné akční satiry Paula Verhoevena z roku 1987. Za druhé po tomto filmu
následovala dvě značně nablblá filmová pokračování a dva ještě mnohem
nablblejší televizní seriály. Nelze se tedy divit, že ve smysluplnost dalšího
Robocopa se příliš nevěřilo, a to i s ohledem na nedávný nešťastný remake
jiného Verhoevenova filmu: Total Recall. (Když už jsou v tom, dočkáme se i
nových Showgirls?!) A jak to nakonec dopadlo? Nový Robocop je v řadě rysů dost
odlišný od svého předobrazu, což je dobře, a zároveň se pokouší naplňovat
značně různorodé ambice, což už moc dobře není.
Jeho základním problémem je, že
chce současně být (a) kriminálním filmem v kombinaci s rodinným
dramatem, (b) průkopnickým akčním filmem vycházejícím z estetiky
počítačových her, (c) vážným science fiction, jež přispívá do „odvěké“ žánrové
debaty o pnutí mezi lidským a nelidským (strojem), (d) podobenstvím o současné (nejen)
americké společnosti, hrách velkých korporací a jejich promyšlené práci
s marketingem. Robocopovi tato kombinatorika nakonec podráží nohy, ačkoli
v jednotlivých bodech seznamu uspívá více či méně solidně – ve své recenzi
se přitom pokusím právě na tento předpoklad zaměřit.
Různorodost je zřejmá už
z výchozího pnutí mezi dvěma ústředními liniemi. Za prvé sledujeme příběh
detroitského poctivého policisty Alexe Murphyho. Ten má milující ženu, malého
syna a stejně poctivého parťáka, s nímž bojuje proti korupci ve vlastním
oddělení, a zároveň s místním bossem Vallonem. A jednoho dne kvůli své
poctivosti skončí v kritickém stavu, protože mu někdo umístil do auta
bombu – vypadá to, že nemá šanci přežít. Za druhé film vypráví o mocné
korporaci OmniCorp, jež úspěšně do světa vyváží roboty zajišťující bezpečnost,
ovšem v USA kvůli jednomu zákonu působit nemůže. Roboti nemají lidský cit,
a tak jsou jako ochránci spravedlnosti nebezpeční.
Máme tedy dvě linie dění: Alexův
detektivní případ (kriminální thriller) a OmniCorp s jeho snahou
o prosazení na americkém trhu (podobenství). Alex se samozřejmě stane nástrojem OmniCorpu:
vezmeme člověka a uděláme z něj robota, který zároveň bude člověkem, čímž
obejdeme klíčový zákon a dosáhneme jeho zrušení. Tady se ovšem film dostává (a)
do roviny science fiction disputace o robotech, lidství a tenkou hranicí
mezi nimi, (b) do roviny společenské kritiky mediální reality, kdy divák filmu
sleduje rozpor mezi zákulisní realitou a mediální realitou. Alex totiž jako
člověk nemůže dosáhnout efektivity robota, a tak je postupně v robota
přetvářen… a lidství se stává jen záminkou.
Nabízí se jít v analýze
vyprávění i analýze významových struktur filmu mnohem hlouběji, ovšem to bych
musel prozrazovat víc, než by bylo záhodno. Zůstaňme u argumentu, že právě ve
chvíli, kdy se Alex coby Robocop dostane do detroitských ulic, film se začne ve
svých ambicích rozpadat. Každá linie má totiž vlastní dějový oblouk: (a)
Alexova lidská linie má jasný cíl (zabránit korupci) a padoucha (boss Vallon),
(b) linie OmniCorpu má ale rovněž jasný cíl (dosáhnout zrušení zákona) a
padouchy (kteří se postupně jako padouši odhalují). Tyto oblouky se ale
nepřekrývají, nýbrž následují v dvojím vyvrcholení, kdy první je předehrou
k druhému… a neuspokojí ani jedno.
Kriminální zápletka (až hříšně
předvídatelná) má motivovat Alexův návrat ke svému lidství – a souběžně má
umožnit dosud racionálním představitelům OmniCorpu začít provádět sérii
absurdních rozhodnutí, jež jsou ve zřejmém rozporu s dosavadním jednáním. To
pak v důsledku likviduje diskuzi o lidskosti/nelidskosti i chytře budované
podobenství. Vládu nad vyprávěním převezme dosud spíše upozaďovaný akční film,
který je ale problematický jak stylisticky (paralela s počítačovými hrami
je zřejmá, ale nic pozitivně ozvláštňujícího na tom nevidím – je to mechanické
a nepřehledné), tak ideologicky (film proti fašismu s fašistickým „cool“
hrdinou?).
Na úrovni vyprávění i na úrovni
významu si nakonec film pomáhá dalšími až příliš očividnými berličkami: ve
vyprávění je coby posuvník událostí v záloze hrdinova manželka,
v rovině významu pak extrémistický televizní pořad s rétoricky
manipulativním moderátorem. Manželka slouží jako lepidlo dvou navzájem
nesourodých linií vývoje, moderátor jako alibi pro tvůrce, aby i nejhloupějšímu
divákovi došla satiričnost snímku – ale zároveň se tím zakryl fašismus hlavního
hrdiny. U původního filmu si byl divák nejistý, co mu film chce sdělit, protože
jej šlo snadno číst jako pro i protifašistický. U Padilhova filmu se to dostává
přímo do samotného textu, čímž se z kladu, čímž se významová otevřenost
mění v prachsprostý paradox.
Je to mrzutější o to víc, že
nejenže má film nakročeno k překvapivě komplexnímu podobenství, ale
zároveň pracuje s poctivými hereckými výkony. Zejména vždycky trochu
neprávem opomíjený Michael Keaton a jako obvykle přesvědčivý Gary Oldman dělají
z Robocopa akční film o policistovi/robotovi, který by hypoteticky šlo
brát vážně i mimo žánrové mantinely akčního filmu o policistovi/robotovi.
Jenže jak jsem napsal výše, snaha uspět na příliš mnoha frontách současně
nakonec zamezí úspěšnosti na libovolné z nich.