Špinavý trik se na první pohled
jeví jako film, ve kterém je všechno potřebné k divácky oblíbenému bijáku.
Je to retro ze sedmdesátých let, což je pravděpodobně nejoblíbenější éra
k nostalgickému vzpomínání na životní styl. Není ještě tak daleko jako
šovinistická kravaťácká padesátková éra zahalená cigaretovým kouřem či sexuálně
odpoutaná korálková šedesátková éra zahalená marihuanovým kouřem. Zároveň
sedmdesáté roky nejsou tak nepříjemně blízko jako osmdesátky, z nichž lze
dojatě vzpomínat možná na specifickou popkulturu nebo na odtržený svět makléřů,
ale po životním stylu a módě osmdesátých let zatím nikdo zvlášť neteskní.
Sedmdesáté roky jsou přesně mezi,
lidé žili a chodili oblékaní podobně jako dnes, a zároveň se lze určitým módním
úchylkám pobaveně usmívat – ovšem jen do té chvíle, než se rozhlédnete kolem
sebe v nějaké té „alternativnější“ kavárně pro každého. Vzpomínat na
sedmdesáté roky se zdůrazněním těch zábavnějších rysů je tak určitě dobré pro lákavost
snímku. Retrofilm zároveň umožňuje vyřádit se na kostýmech, maskách, kulisách a
produkci všeobecně, což zajišťuje možnost uhranout jak jistý segment diváků,
tak – a to především – všemožné poroty. Kdyby totiž nešťastnou náhodou (ach)
nevyšly „důležité“ kategorie, nažene se prestiž na těch techničtějších
Vyprávění se tváří jako důmyslné (začíná uprostřed příběhu, má více vypravěčů) a významově vrstevnaté (chytrý příběh o chytrých lidech, politicko-společenská satira, trocha sociálního dramatu, trocha osudové zamilovanosti), ale zase ne přehnaně moc, aby to pochopila i vaše babička (tetička/vzdálená tetička/sousedka/známá) v první fázi Alzheimerovy choroby. Pro jistotu postavy všechno podstatné zopakují (v rozhovorech mezi sebou, v komentáři mimo obraz), styl zdůrazní každý dějově nosný detail (např. lak v autě), na konci se ve zvuku i v obraze zrekapitulují nejdůležitější zvraty… a především, kdyby se vám něco nezdálo, je to PODLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ.
Herci příslovečně koncertují – jako
by koncert nutně znamenal něco dobrého, to jste nikdy neslyšeli špatný koncert?
– v jasně rozlišitelných rolích jistým způsobem obskurních jedinců.
Christian Bale je standardně vynikající i jako poprvé bezhlavě zamilovaný
plešatící obtloustlý podvodník. Bradley Cooper je standardně… Bradley Cooper,
ovšem s natáčkami ve vlasech, choleričtějšími výlevy a výraznějším máváním
rukama, takže zřejmě víc hraje a je jinak Bradley Cooper než je normálně. To
ale posoudí asi spíš ženy. Robert De Niro hraje mafiána, zase… stejně… ale
mluví u toho arabsky, a tak je to tak trochu vtipný mafián, zase…
Jennifer Lawrencová tentokrát nepředstavuje
silnou ženskou figuru, nýbrž „blbou blondýnu“, které opravdu věříte, že je
„blbá blondýna“. Třeba proto, že dává navzdory důraznému varování do mikrovlnky
kov a neopomene v samomluvě zdůraznit, že tak činí navzdory varování – až mikrovlnka
vybouchne. Účelem této epizodky je přitom nakonec pouze a jenom to, aby
dokázala, že zmíněná postava je opravdu „blbá blondýna“. Amy Adamsová hraje
sexy postavu (což film dokazuje tím, že je snímaná ve vyzývavých pózách), jež
má být zároveň fikaná a chytrá (což film dokazuje zejména tím, že o ní jiné
postavy říkají, jak je fikaná a chytrá).
Herci jsou tudíž hodně vidět a
především hodně slyšet, neb ve filmu se neustále mluví. Jestliže herci zrovna
nemluví, významně se někam dívají (na sebe, před sebe, někam), kamera je
sleduje, krouží kolem nich, najíždí na ně, odjíždí od nich (není možné nechat
kameramana bez ceny) a do toho hraje dostatečně známý dobový hit. Pokud má
píseň zároveň něco sdělovat či akcentovat, platí požadavek „aby význam
pochopila i osoba v první fázi Alzheimerovy choroby“: blondýna omylem svou
neopatrností ohrozí svého manžela na životě, načež jsou záběry na manžela
v ohrožení života prostříhávány s jejím falešným zpěvem bondovské vypalovačky
„Live and Let Die“.
A nakonec nezbytné doplňky. Ve
filmu nechybí (a) záběr na odhalená ňadra (odvaha!); (b) vizuálně i zvukově experimentální
scéna na diskotéce, tj. hodně bliká světlo, pracuje se s modrými filtry a
obrazový prostor je plný kontrastních ploch (umění!); (c) zpomalené záběry
s potlačeným zvukem (alternativa!); (d) průběžně rozvíjený gag
s neustále nedopovídanou historkou (koncept!); (e) humorný flashback na
násilný výjev (nekorektní vtip!); (f) jeden přechod od napínavé scény ke vtipné
pointě (chytrý scénář!); (g) jedno opulentní šokující odhalení (překvapení!). To
by bylo, aby něco z toho nezabralo jako podpůrný důkaz výjimečnosti díla
nad rámec standardní produkce.
A o čem celý Špinavý trik nakonec je? Je čímsi mezi bratry Coenovými (postavy
podvádějí jiné postavy, ale není to tak pošahané), komerčnějším Soderberghem
(jedná se o jeden velký pečlivě připravený podraz, ale není to tak podvratné) a
mafiánsko-životopisným Scorsesem (zpřehledňuje se fungování světa optikou
několika upovídaných komentářů, pomocí přeházenou chronologií a s trochou
černého humoru, ale není to tak důmyslné). Zkrátka charismatický podvodník,
ambiciózní agent FBI, podváděný starosta, falešný šejk, nevyzpytatelná ženská,
jeden podvodnický trik a spousta pomrkávání na schopnější umělecké kolegy.
Všechno ve Špinavém triku je tak v důsledku odměřené jak podle filmařského
manuálu na oscarový film, jednotlivostem se nedá moc vytknout a sázka na
jistoty mu koneckonců vyšla, jak ukazuje deset nominací na Oscara. Do
ozvláštňujícího a esteticky (aspoň něčím) překvapivého díla však má tahle neozvláštňující,
nerytmická a mechanická skládanka asi stejně daleko jako puzzle Mony Lisy o
dvou stech dílcích do Mony Lisy. Jinak
řečeno, Špinavý trik volí podobnou
strategii jako jeho postavy: sofistikovanost snímku je stejně jako lákavé
nabídky podvodníků nedostupná jen zdánlivě, protože jde ve skutečnosti o fígl,
jak být dostupná úplně pro každého.