Snímek Na
život a na smrt (Lone Survivor, 2013) je dalším z řady hollywoodských filmů, které
přinejmenším na první pohled rezignují na nároky „správného vyprávění
příběhu“, jež si jinak tzv. továrna na sny přinejmenším od konce desátých
let minulého století tak pečlivě hýčká. Na ten druhý pohled už to leckdy nebývá
pravda, ale u válečného filmu Na život a
na smrt to kupodivu neplatí podobně, jako to neplatilo u dramatu Vše je ztraceno s Robertem
Redfordem (a nikým jiným) v hlavní roli.
Tyto filmy přitom nevzdávají snahu o silný
účin na diváka, jen ho z roviny narativní zvědavosti a napětí přesouvají
do rovin emočního napojování se na tísnivou představu podobné situace (Vše je ztraceno) či fyzického napojování
se na tísnivou představu podobné bolesti (Na
život a na smrt). Vyjděme přitom z předpokladu Noëla Carrolla, že
nepříjemné pocity u filmu jako lidé zažíváme, protože si představujeme sebe
samotné v podobné situaci (podobně jako při závrati si náš mozek
představuje, že už padáme).
Já ale procházím nelítostným cvičením NAVY
Seals poměrně zřídka (naposledy, pokud si dobře pamatuji, ještě ani jednou), a
tak se ani neodvažuji odhadovat, co tihle chlapíci vydrží. Film si koneckonců
dává záležet na tom, aby hned v prvních scénách jasně naznačil, čím si
banda drsňáků z NAVY Seals prošla. Odvážím se však pochybovat, že k tomu bude
přihlížet kdokoli, kdo se rozhodne z realistických pozic napadat tohle
drama o skupině amerických vojáků v boji s obrovskou přesilou.
O něco komplikovanější je to s hodnotícími
kritérii řekněme morálně-ideologickými, protože válečné drama Na život a na smrt v tomto směru
značně lavíruje a od jednoznačné ideologické pozice postupně směřuje k čím
dál mnohoznačnějším postojům. Zpočátku nabízí značně unifikovanou a kolektivní verzi
americké armády i ústřední jednotky, v níž jsou jednotliví vojáci individualizovaní
značně jednoduchými rozdíly a i vizuálně jsou záměrně zaměnitelní (všichni mají
plnovousy, uniformu atp.).
V rámci operace Red Wings mají čtyři američtí
vojáci napadnout centrum extrémistické buňky vedenou jistým Šáhem, jehož
skupina oddaných talibanských bojovníků systematicky napadá americké jednotky. Ovšem
nastane první z řady komplikací, která (a) ideologicky i psychologicky
lehce diferencuje dosud homogenní skupinu vojáků na individuality (kdy každý je
navíc dále charakterizován svými schopnostmi), (b) reprezentuje okázalý
střet mezi žánrovými normami a všeobecnými normami.
Jelikož je tato scéna v traileru, prozradím
ji i tady: v lese se objeví skupina civilistů (z toho jeden je stařec a
druhý velmi malý chlapec) pasoucí kozy, která je očividně napojena i na Taliban
a jejím propuštěním si vojáci zajišťují, že po nich zanedlouho půjde celá
armáda extremistů ve vesnici. Zabít je, nebo nezabít? Mezi vojáky se rozběhne
diskuze bez jednoznačné odpovědi. Jistě, když je propustí, jsou to z žánrového
hlediska idioti. Ale za prvé představují instituci a za druhé: Zabili byste neozbrojené
dítě?
Východiska zastánců „propustit je“ přitom nejsou
jednotná, protože na jedné straně je tu všeobecný morální odpor chladnokrevně
vraždit civilisty, ale na druhé jednoduše strach z medializace („Objeví se
to na CNN!“), který nemá s obecně morálními axiomy nic společného. Tahle
scéna je platným argumentem proti propagandistické funkci filmu jako jednoznačné
obhajobě americké invaze, glorifikaci americké armády a heroizaci jejích konkrétních
představitelů (jakkoli nakonec jsou oslavováni jako hrdinové). A je navíc postavena jako disputace postavená stylisticky na sérií pohledů, často bez dialogu:
Situace je ještě komplikovanější kvůli závěrečné části filmu, jež se odlišuje od části předchozí podobně radikálně, jako se ta odlišovala od striktně procedurálně-pozorovatelské části v lese a ta zase od části reprezentující banálně každodenní život na základně a pubertálně nablblé rituály se zelenáči. Bipolární varianta sporu američtí vojáci vs. zlí afghánští bojovníci (včetně pasáků koz, kteří je podporují, a tak jsou jedna banda) je totiž zproblematizovaná – jsou i Afghánci, kteří představují úplně jiné hodnoty.
Stejně jako pasáci koz pravděpodobně
považovali rozhodnutí vojáků za nepochopitelné (a neváhali dobrosrdečnost příslušně
oplatit), ani americký voják není schopen pochopit jednání osamělého
afghánského otce s malým synem… a nakonec celé jedné vesnice. Jinak a
konkrétněji, na rozdíl třeba od Bitevní
lodi nelze navzdory zpomaleným záběrům, patetizujícím výrokům a hrdinným
krokům hovořit o morálně-ideologické jednostrannosti: Na život a na smrt nabízí vějíř přístupů, byť snad poněkud
neochotně.
Na život a na
smrt se
tak překvapivě jeví jako svého druhu polemika s konvenčními postupy
podobných filmů. Od ikonických úvodních scén každodennosti na základně – ve
kterých se řeší lásky zapomenuté doma, chlapácké egomaniakální půtky a banality
typu svatebních darů – směřuje k čím dál výraznějšímu odklonu od norem
podobných filmů: žádná postava neprojde osobním vývojem vyplývajícím z premis
určených v úvodu, žádný milostný vztah se nerozvine a směřování k narativním
cílům opakovaně selhává.
Nemám rád válečné filmy, nikdy jsem v žádném
ohledu neobdivoval armádu se všemi jejími hodnotovými modely a vlastenecký
patos mi zpravidla připadá absurdní (nezávisle na tom, příslušník jakého
národa/územněsprávního celku jej představuje) – ale stejně si v souladu s argumenty
výše myslím, že Na život a na smrt působí
v těchto ohledech mnohem komplexněji a originálněji než většina válečných
filmů. A to aniž by šlo o film protiválečný, neb válka se nezpochybňuje, jen
jednoznačnost určitých postojů.
Z hlediska tradičních očekávání a hodnotících
rámců přitom výše uvedené logicky znamená, že film působí poněkud nesoudržně. Nesoudržnost
je navíc akcentovaná, nikoli zakrývaná pomocí falešných příčinných řetězců či
volně rozvíjených motivů vytvářející iluzi vnitřní provázanosti. Dva vojáci se
třeba mezi sebou baví o arabských plnokrevnících – je to důležitý motiv, ovšem
ačkoli se vysloveně nabízí k pozdějšímu připomínání, nikdy k tomu očividně
záměrně nedojde.
Toto nabourávání předpokladů, rozbíjení
vnitřní soudržnosti a rozpojování filmu jako kauzálně propojené řady souvislostí
(dlouho připravované série motivů nakonec nikam nevedou, rozhodující jsou nepředpokladatelné
náhody) je navíc posilováno i na úrovni intenzity působení na diváka. Jestli film
mohlo něco z žánrových pozic zachránit jako všeobecně přístupný, mohla to
být imerzivní síla akčních scén: jenže film dělá přesný opak, akční scény jsou nepřehledné,
těkavé, repetetivní a nesnesitelně dlouhé.
Nepochybuji o tom, že jde opět o záměrnou
sérii uměleckých rozhodnutí, protože (a) tak zřejmá nerozlišitelnost
postav na úrovni kostýmů, tváře i vyjadřování je něco, co by jinak přes
hollywoodskou stylistickou mašinerii prostě jen tak neprošlo, (b) filmy
režiséra Petera Berga byly občas prostě více či méně tematicky, narativně i
stylisticky dementní (zejména pak Bitevní
loď), ale "zachraňovala" je právě přehledná pohlcující akce.
Ve filmu Na
život a na smrt nejenže je akce nepřehledná a dlouhá, ale ironicky klade
větší důraz nikoli na bojový účin kroku čtyř vojáků, nýbrž na jejich vlastní
utrpení. Absurdně dlouhé pády po skalách, zásahy do různých částí těla či
vyrvávání si kusů šrapnelů z živého masa – ten film bolí, obvykle vizuálně
atraktivní násilné kroky činí fyzicky nepříjemnými. Nutí nás představovat si, že
by se něco podobného stalo nám, ani na okamžik nedovolí zatoužit po „zastřelení
si svého talibánce“.
Jako každá argumentace založená na intenzitě
působení je tento můj argument logicky mnohem slabší než argumenty výše,
protože můžete tyto scény shledávat z mnoha různých důvodů na rozdíl ode
mě atraktivními, pohlcujícími a naplňující vás touhou vydat se do lesů a nechat
se v nich ve jménu tupých armádních principů masakrovat. Pokud ale mohu
soudit ze srovnání akčních scén v Bergových filmech, najdeme tu podezřelé
množství rozdílů v neprospěch účinku žánrového potěšení Na život a na smrt.
Jak jsem řekl na začátku: nevzdává se snaha o
silný účin na diváka, pouze se z roviny narativní zvědavosti a napětí
přesouvá do rovin emočního napojování se na tísnivou představu podobné situace
či fyzického napojování se na tísnivou představu podobné bolesti. Na život a na smrt přitom popírá klasicistní
postupy, aby mohl skrze nenápadně podvratné variování žánrových vzorců
nabídnout překvapivě komplexní vějíř významových her.
A to navzdory tomu, že poměrně snadno lze
tentýž film interpretovat jako rytmicky nezvládnutou střílečku o partě
hrdinných vojáků jednoznačně reprezentujících status quo americké protiteroristické politiky. Berte proto můj
příspěvek jako alternativní – věřte, že to překvapilo i mě. Ale jakkoli jsem sám
občas během sledování pociťoval únavu nad přívalem kulek, sérií detailních rámů
a těkavými strhy kamery, nakonec mě ten snímek přesvědčil, že tomu tak bylo
záměrně. Třeba přesvědčí i vás.