Pomsta má ve filmové trilogii pomsty jihokorejského režiséra
Parka Chan-wooka daleko do sjednocující narativní konstanty, kolem níž by se tvořily
jen zdánlivě se lišící fabule. Každý z trojice filmů pomstu uchopuje v radikálně
jiném konceptu. Od následků složité řady činů v Sympatiích pro pana Pomstu
se mění ve všeurčující princip v Oldboyovi a nakonec v objekt
neustálého zpochybňování a tematického přerámovávání v Nebohé
paní Pomstě. Objektem dekonstrukce ale možná není ani tolik pomsta
samotná jako především filmy o pomstě (revenge movies). Děje se tak ve třech
různých systémech znaků, stylistických prostředích a žánrových uchopeních.
ZNAKY, KÓDY, DISPOZICE
Klíčovou formální vlastnost trilogie pomsty představuje způsob, jímž
se nakládá se světem postav a s motivem pomsty jako se specifickým
znakovým systémem. Správná interpretace znaků je pak klíčem postav i modelových
diváků k následnému dekódování. To samo o sobě nijak výjimečné není, ale
filmy samotné správnou interpretaci znaků dlouho explicitně komplikují skrze
indispozici hlavního zprostředkovatele hlediska příběhu. Ta se přenáší i do
stylistického a vyprávěcího systému, takže určitou formu retardace ve
zpracování dat pociťuje i divák.
Čtenářská indispozice
Hlavní hrdina Sympatií
pro pana Pomstu je hluchoněmý Ryu, který touží zachránit těžce nemocnou
sestru, jež bez transplantace ledvin zemře. Ryuova sociální bariéra je však tak
silná, že při čtení znaků je omezen hned ve třech oblastech. Některé znaky
zcela ignoruje, protože se zrovna nacházejí mimo možnosti jeho smyslového
vnímání. Jiné znaky špatně interpretuje, neboť ho buď omezuje jeho tělesná
indispozice, nebo není vybaven společenskými kódy k jejich správnému
čtení. Ryuova nižší inteligence ho navíc ve spojení se zdravotní bariérou dělá
bezmocně naivním ve vztahu k okolnímu světu.
První rovina je pro film
nejdůležitější, a je tedy názorně demonstrována hned dvakrát. V prvním
případě film lehce metaforicky představuje i druhou rovinu (chybné čtení), kdy
aplikace špatného kódu způsobí naprosto mylnou interpretaci znaku. Ve scéně
nejdříve vidíme skupinu mladíků u zdi, za kterou se ozývá hlasité vzdychání a
křik. Mladíci zvuk chápou jako sexuální akt a zuřivě masturbují. Když však
kamera odhalí prostor za zdí, vidíme v pozadí svíjet se Ryuovu sestru
v agonických bolestech. Další jízda kamery nakonec ukáže Ryua, který zády
k sestře spokojeně pojídá nudle. Zatímco mladíci interpretovali zvukový
znak mylně, Ryu jej není schopný reflektovat vůbec.
V druhém případě už má
Ryuova neschopnost reflektovat některé typy znaků fatální následky. Nešťastnou
náhodou totiž zemře holčička, kterou se svou přítelkyní unesl, aby měl peníze
na transplantaci ledviny. Své sestře to ale „zapomněl“ říci a ta mezitím
spáchala sebevraždu, aby nebyla na obtíž. A zatímco ji pohřbívá pod kameny u
jezera, holčička spadne do vody a za jeho zády se utopí, aniž on je s to její
křik rozeznat, a zabránit tak dalším událostem. Ryuovy možnosti mají navzdory
touze porozumět světu kolem své meze, což ho dovádí do situací úsměvných (na
základě zkušeností se sestrou sebevědomě pomáhá narkomance s injekcí) i
tragických (nechá se napálit podvodníky s orgány a přijde o ledvinu i o peníze).
Přepisování kódu kódem
Oldboy už nakládá
s velmi jasným systémem znaků, k němuž ale nabízí špatný kód postavě Oha
Dae-sua (jež je zprostředkovatelem vyprávění) i divákovi (závislému na hledisku
hrdiny). Tento původně špatný kód pak stačí na konci pozměnit a významový posun
zcela přepíše všechny zdánlivé jistoty, aniž je třeba se znaky samotnými hýbat.
Jasně vedené vyprávění, v němž je hrdinovi ublíženo, rozhodne se pomstít a
na cestě se zamiluje, se změnou hlediska (kódu) pozmění na úplně jiné
vyprávění, ve kterém se z aktivního kladného hrdiny stane pasivní objekt
hry zdánlivého padoucha (který se naopak mstí Ohu Dae-suovi).
Film Oldboy je tedy
organizován jako souvislý text, na nějž byla přiložena mřížka, která ukazuje
jen některá z "písmen" a vytváří z nich jednu variantu sekundárního
textu. Když se však mřížka změní, ztratí se ze zřetele mnohé ze "písmen", na
které byl kladen důraz, a objeví se jiná.
V prvním sémantickém rámci
snímek vypráví příběh Oha Dae-sua, který byl patnáct let vězněn a náhle je propuštěn.
Dostane se do restaurace, kde prohodí se servírkou Mido několik slov a objedná
si chobotnici, ale je příliš vyčerpaný a omdlí. Mido jej vezme k sobě domů
a postupně se z nich stane milostný pár na cestě za naplněním pomsty Oha
De-sua. Ve zpětně aplikovaném sémantickém rámci se však identická scéna
radikálně promění. Oh Dae-su a Mido jsou ve skutečnosti otec a dcera, které
v průběhu oněch patnácti let v rámci složitého plánu pomsty
pravidelně hypnotizovali, a de facto byla celá „jeho“ pomsta naprogramovaná
předem.
Každý detail scény jejich prvního
setkání, který předtím vypadal jako přirozené plynutí dílčích událostí, film
najednou odhaluje jako pečlivě nacvičenou situaci, v níž oba naprogramovaně
reagují na různé podněty (ruchy, slova, hudbu atp.) naučeným způsobem. Žádný
detail scény se nezměnil, ale ve skutečnosti se změní vnímání příběhu. A stejně
jako film změnou kódu a jeho určovatele zpětně přepisuje konkrétní scénu,
přepisuje i celý systém znaků, ve kterém se Oh Dae-su pohyboval. O to
intenzivnější je pak závěr filmu, ve kterém se Oh pokouší prostřednictvím
hypnózy „druhý kód“ ze své hlavy opět vymazat, aby mohl se svou dcerou i nadále
žít.
Sítě znaků
Pokud Sympatie pro pana Pomstu pracovaly
s nedostatkem interpretovatelných znaků a Oldboy nabídl dvě různé
plnohodnotné interpretace (kódy) téhož znakového systému, Nebohá paní Pomsta naopak
interpretovatelnými znaky doslova přetéká. Až do konce filmu nejasně definovaný
vypravěč (respektive vypravěčka – hrdinčina dcera) navíc ještě výrazně ztěžuje
orientaci v neustálém přísunu obrazů, které nejsou hlediskově, prostorově
i časově dostatečně motivovány. Obětí možné mylné interpretace už ale nejsou
hrdinové, ale pouze divák, jenž je determinován dílem.
Motivační vazby jsou
v případě Nebohé paní Pomsty v drtivé většině případů pouze
kompozičního charakteru. Postavy v sériích obrazů prostupují několika
časovými i prostorovými rovinami, u mnohých informací není jasný jejich adresát
(jiná postava?, divák?), tváře a předměty vystupují z realisticky
motivovaného světa do jakéhosi neuchopitelného meziprostoru barevných ploch.
Není tedy zcela zřejmé, co se odehrává kdy, kde, proč a ve které rovině
reprezentace (představují si to postavy?, jde o vizualizaci jejich pocitů?).
Vidíme nápisy na nebi, ze kterých
pod vlivem informací v rámci scény mizí slova a mění se významy.
Adoptovaná dcera hlavní hrdinky (ženy jménem Geum-ja) vidí nejdříve „You have
no mother“, ale když zjistí, že se její matka objevila, „no“ z nápisu
zmizí. Do scén vstupují přízraky mrtvých nebo reálně neexistujících postav.
Jiný typ zvláštního sémantického
pole představuje jazyková bariéra mezi matkou (která mluví pouze korejsky) a
dcerou (vládnoucí jen angličtinou), která vytváří další typy obrazů
motivovaných jen kompozičně. V děleném obraze dcera hovoří do kamery
k matce (k divákovi). Ve skutečnosti napsala jen dopis, který vidíme
v druhé polovině obrazu v montáži s anglicko-korejským
slovníkem, ve kterém Geum-ja listuje. Když pak Geum-ja na dopis odpovídá,
využije k tomu hlavního padoucha jako překladatele. Jeho „životná“ narativní
identita postavy se tím v této scéně degraduje na „neživotné“ překladové
médium, jež zastává stejnou funkci jako dělený obraz v předchozí scéně.
Ve filmu sledujeme několik
spirálovitě spojených rovin vyprávění, které většinu filmu dávají jen neurčitou
představu o vlastní roli v celkové fabuli. Hrdinka Geum-ja prochází všemi
z nich a je většinu času dokonale indiferentní průvodce filmem, protože jí
nelze přiřadit konkrétní pozici ve filmové formě.
V první polovině filmu ji
sledujeme zároveň v několika různých rolích. Během jejího zatčení za
vraždu dítěte, přičemž vidíme, jak je k přiznání instruována mužem
v davu, takže si nemůžeme být jisti, jaká je její úloha. Potom
v průběhu pobytu ve vězení, kdy sice stojí mimo většinu konfliktů, ale
zároveň je jejich součástí (když například postupně otráví šikanující
vězeňkyni). Dále v roli mstitelky, u které se neustále ptáme, jak a komu
se chce mstít. A pak v pozici matky, jíž odebrali dítě a jež se pokouší
najít vztah k dceři, který a kterou vlastně nikdy nepoznala, neví si
s tím úplně rady a mateřství se bojí.
Je tedy současně obětí,
sebevědomou postavou, nejasně motivovanou mstitelkou a citově nejistou matkou.
Význam produkovaných znaků a vztah mezi nimi vyplývá až velmi postupně, protože
něco jiného je význam/pozici určit a něco jiného pochopit jeho plnou funkci ve
vztahu k dalším významům/pozicím. Nelze chápání znaků kontinuálně určovat
s proměnou postav (Sympatie pro pana Pomstu) ani ho
jednoduchou aplikací jiného kódu jednorázově přepsat (Oldboy), ale musí se
neustále přizpůsobovat složité a nelineární formální struktuře filmu.
STYL A STYLIZACE
Stylistická rovina filmů částečně
rozvíjí důraz na interpretaci znaků, kódů a významů. Posouvá se od otevřené tematizace
nedostatečnosti ve čtení znaků („Pan Pomsta“) přes upevnění
kontinuity a následnou vizualizaci dvojitého kódu (Oldboy) až
k rozpojení jednotného stylu do sítě mnoha jiných stylistických postupů („Paní
Pomsta“).
Komplikovaná jednoduchost
Sympatie pro pana Pomstu
stojí ve stylistické opozici k téměř manýristickým exhibicím následujících
dvou filmů. Vizualita filmu jako kdyby odpírala nejen potěšení z pohledu,
ale i potěšení z kontinuity. Propracovaný formální systém v analogii
s hrdinovou hluchoněmostí nabízí lehce roztříštěný svět s častými
časoprostorovými elipsami. Nedůvěryhodnost zvukové perspektivy (od příznačné
scény s teenagery za zdí až ke zcela potlačené zvukové stopě) se pojí
s dalšími omezeními.
Hrdinova neschopnost orientovat
se v prostoru kolem sebe jinak než očima, ze které vyplývá soustředění se
jen na jeden konkrétní cíl zájmu, se prolíná do zamlklých decentralizovaných „ozuovských“
obrazů. Místo ustavujících záběrů začínají scény detaily nebo sérií snímaných
zákoutí bez akce, ze kterých dovozujeme zbytek informací. Scény nestříhané
klasickým způsobem (celek – polocelek – polodetail – detail) na sebe tedy často
ostře a rušivě navazují, přičemž plynulost série obrazů nezjemňují ani zvukové
mosty.
Hluchoněmost hrdiny Ryua je ale
ve stylu obsažena i v mnohem zjevnější podobě, když záběry přerušují černé
rámy s titulky reprezentujícími Ryuovy myšlenky. Postavy se mezi sebou
baví prostřednictvím znakové řeči, která není vždy otitulkovaná. Nepřirozenost
komunikační zkušenosti ještě posilují scény Ryua a jeho přítelkyně
v posteli, kdy spolu znakově hovoří prostřednictvím zrcadla před sebou,
přičemž se na sebe nedívají a styl filmu je ochuzen o eyeline match záběry (tj.
prostřihy motivované směrem pohledu očí).
Film paradoxně nepřepne do jiného
modu ani ve chvíli, kdy se ve vyprávění objeví mstící se otec zemřelé unesené
holčičky – Dong-jin. I jeho sekvence jsou někdy natáčeny modernisticky
distancovanými dlouhými statickými záběry, kdy se některé aktivní postavy
ocitají mimo rám obrazu. Například ve scéně prvního rozhovoru s policisty
Dong-jina nevidíme, protože sedí mimo statický záběr vpravo.
Specifické je však využití
decentralizovaného rámování v závěru filmu, který končí ironickým
narativním gagem. Teroristická jednotka se jde Dong-jinovi pomstít za to, že
umučil jejich soudružku v boji (Ryuovu přítelkyni). Dívčina výhružka však zněla
spíš jako snaha zachránit se lží, takže příjezd teroristů šlo jen obtížně
předpokládat, a navíc dost dlouho není zřejmé, že jsou to opravdu oni.
Film paradoxně snímá scénu proti
jejímu nadsazenému černě-komickému charakteru ve statických záběrech. 22 sekund
pozorujeme Dong-jina, který sleduje přijíždějící auto, zatímco v offscreen
zvuku slyšíme auto přijet a jeho pasažéry vystoupit. Následuje statický 35
sekundový záběr na muže kolem auta. Po něm je zařazen statický záběr prázdného
prostoru, do něhož přijde jeden z teroristů, zatímco v offscreen
zvuku začnou jeho kolegové bodat Dong-jina.
Ten se vpotácí do nehybného
záběru s nožem v těle a následuje krátký hlediskový prostřih na jeho
ruce, po němž se vrátíme k předchozímu záběru. Postupně do mizanscény
vstoupí další teroristé a všichni oběť bodnou. Dong-jin odejde z rámu a po něm
i teroristé, takže prostor se opět vyprázdní. Vidíme Dong-jina ležet opřeného o
auto v krvi v dalším statickém záběru (78 sekund), přistoupí k němu
terorista, přibodne mu vzkaz od dívky do prsou a začne kouřit cigaretu,
pak vstane a s ostatními odejde.
Následuje mírně obměněná kopie
jejich prvního záběru, kdy je 37 sekund pozorujeme stát kolem auta a kouřit,
zatímco zvuková stopa opakuje flashback dívčiny výhrůžky, který definitivně
objasní jejich identitu. Scéna neodpovídá realisticky motivovanému zbytku filmu
a její motivace je spíše kompoziční, ale modernistickou distancovanou estetiku
dovádí ještě dál než předchozí scény, což ještě posiluje její absurdní
charakter. A potvrzuje komplikovanost filmu, který se stylisticky tváří velmi
jednoduše.
Hladkost kontinuity
Dominantním prostředkem stylu Oldboye
je maximalizovaná kontinuita a všudypřítomná hladkost přechodů, která je téměř
v přímé opozici ke stylu Sympatií pro pana Pomstu. Podmanivé
pohyby kamery, oblety, nadhledy, pohledy, zpomalené záběry, obrazové
návaznosti, rytmické montáže nebo rychlé digitální průjezdy jsou téměř bez
ustání spájeny intenzivním dynamickým hudebním doprovodem. Hudební, ruchové
nebo dialogické zvukové mosty uhlazují střihy a proměny scén, každý detail je
kauzálně svázán s něčím před a něčím po. Hlavní hrdina Oh Dae-su je navíc
neustále snímán v dlouhých a až téměř fetišisticky soustředěných
(makro)detailech vrásčité tváře.
Co Sympatie pro pana Pomstu
nedoplňují a Nebohá paní Pomsta rozpojuje, Oldboy spojuje hned na
několika úrovních, a tak zaručuje téměř hladké plynutí obrazů a odvádí
pozornost od možnosti dvojího čtení filmu. Ostatně hladkost přechodů dokazuje
už úplný začátek filmu:
Vidíme detail ruky držící někoho
za kravatu, kamera přerámuje výše na podhled muže A, co ji drží. Střih odhalí
v protizáběru jiného muže B visícího nad okrajem mrakodrapu. Muž A řekne,
že si chce popovídat. Střih z profilu na ruku držící kravatu, kamera
přerámuje doleva na muže B, který se podiví, proč si chce A povídat zrovna
tímto způsobem. Když je kamera na detailu jeho obličeje, zeptá se muže A, co je
zač. Střih na podhled muže A, kamera v rytmu burácivé hudby najíždí na
velký detail tváře. „Moje… jméno… je…“ Následuje střih, kompoziční návaznost
z detailu muže A teď na detail
muže A v jiné době na policejní
stanici, kde se ze sebe snaží opilý vyrazit: „Oh Dae-su.“ Rytmická hudba dozní
tři vteřiny po střihu.
Během čtyřiceti sekund filmu se
tak v opojném rytmu dozvíme řadu informací. Asi máme co do činění
s hlavním hrdinou. Jmenuje se Oh Dae-su, je silný (udrží muže nad propastí
jednou rukou) a drsný (způsob jednání). Ale před nějakou dobou (soudě podle
podoby) ani jedno nebyl, hodně pil a stalo se právě něco důležitého, protože
jinak by si skutečně nechtěl na okraji střechy povídat.
Jiný typ demonstrace extrémně
hladkého přechodu mezi dvěma scénami a prostředími nabízí scéna, kdy je Lee
Woo-jin (Ohův antagonista) ve výtahu. Vzpomíná na tragické úmrtí své sestry nad
propastí. Aby scéna z nevizualizované vzpomínky mohla hladce přejít do
flashbacku, nepoužívá pouze střih z obrazu na obraz, ale nechá
v nerealisticky motivované kompoziční návaznosti Leeho Woo-jina držet ruku
své sestry už ve výtahu, takže následující záběr není prostřih do jiné
scény, ale hladce kompozičně naváže do protizáběru.
Rozklad stylu na řadu jiných stylů
U stylu Nebohé paní Pomsty stojí
za to zaměřit se na jeho celkovou heterogenitu. V úvodní scéně operuje
s neviditelným stylem, v následující (když rekonstruuje
prostřednictvím televizního zpravodajství „přiznání“ Geum-ji) se zpravodajským.
V prvních scénách z vězení film stylizuje obraz do starých fotografií
a vybledlých filmových záznamů se spoustou obrazových kazů. Ty kombinuje
s rychlými nepřímými jízdami kamery, zatímco zvuková stopa není spojena
s obrazem, ale za zvuků hlasité orchestrální hudby Geum-ja pronáší hlasitý
pokorný monolog o modlitbách.
Následující scéna sleduje Geum-ju
skrze velké sklo průchozí haly, obraz zastavuje mrtvolkou a doplňuje o
titulkové informace se jménem hlavní hrdinky a délkou jejího pobytu ve vězení.
Poté se film opět vrací do vězení, které ale snímá radikálně odlišně
v barevných kódech, překrývá polovinu obrazu jinými obrazy a nechává ženě při
modlitbě digitálně prozářit obličej. Zatímco se Geum-ja modlí (a my ji vidíme
klečet v pozadí se svatozáří kolem hlavy), jiná vězeňkyně mluví ke svému
zavražděnému pasákovi, který jí odpovídá z jiného časoprostoru.
Deset minut filmu (včetně
titulků) a zhruba osm různých stylistických postupů, které se střídají a
prolínají. Styl mění svou tvář stejně často jako hrdinka role a film
časoprostorové roviny.
POMSTA, VYPRÁVĚNÍ… ŽÁNR, NE-ŽÁNR, NAD-ŽÁNR
Pomsta tedy v trilogii pomsty nehraje jednotnou roli,
ale mění pozice ve formálním systému v návaznosti právě na výše rozebrané
aspekty. Navzdory existenci žánru revenge
movies (tedy filmů o pomstě) lze o čistotě žánru mluvit jen v případě Oldboye,
který model hrdiny na cestě pomsty svým dvojím kódováním textu hyperbolizuje a
formálně ozvláštňuje.
Princip
Oldboy žánrové detaily
dovádí na hranici jejich možností a i všechny zcizující prostředky využívá ve
vyprávění. Pomsta představuje všeurčující princip řídící film i životy postav,
takže když je naplněna, jeden z hrdinů si nechá vymazat paměť a druhý
spáchá sebevraždu. Završením pomsty završili i vše, pro co existovali. Jakkoli
jde o extrémní žánrovou interpretaci, je naprosto legitimní a většina žánrových
filmů funguje v implicitnější formě na stejném principu. Po dobu vyprávění
je jediným cílem postav naplnit očekávání žánru, přičemž únik tvoří jen
potenciální rodinné hodnoty.
Konsekvence
V Sympatiích pro pana Pomstu
ani jedna z postav nepovažuje pomstu za smysl života. Jde jen o důsledek
řady nešťastných okolností, které ústí do tak bezvýchodné situace, že pomsta
nakonec tvoří to jediné, co jim zbývá. Cílem jejich existence je jen lepší
existence nebo udržení si stávající existence – což je jim vzato.
Ryu naletí pašerákům orgánů,
kteří ho oberou o peníze i o vlastní ledvinu, kterou chtěl vyměnit za ledvinu
pro sestru. Dong-jin miluje svou dceru, již unesou Ryu s přítelkyní, aby měli
peníze na oficiální ledvinu, která se v nemocnici objevila. Výkupné
dostanou, ale Ryuova sestra mezitím spáchala sebevraždu. Holčička nešťastně
utone v jezeře. Ryu se mstí pašerákům, Dong-jin mladému páru a jemu
nakonec překvapivě teroristé.
Konstrukce vyprávění neodpovídá revenge movie, protože pomsta je
skutečně jen následkem událostí plynoucích ze špatné interpretace znaků a
nedostatečných vědomostí o činnosti jiných postav.
Zpochybnění
Nebohá paní Pomsta sice
s pomstou jako principem operuje, ale ačkoli je zřejmý cíl pomsty, film
postupně zpochybňuje identitu mstitele. Kdo má větší právo se mstít? Geum-ja?
Rodiče dětí, které padouch Baek unesl a zavraždil? Dcera, protože ji matka
opustila?
Pomsta zdánlivě určuje strukturu
vyprávění, ale multiplikace pohledu na mstu i hrdinku postupně její pozici
proměňuje z narativní roviny do symbolické. Vykoupení hrdinky nespočívá
v pomstě, ale v tom, že nalezne smíření u dcery. Vztah s ní je
mnohem čistší (a očistnější) než v případě incestu z Oldboye.
Potřeba pomsty se v závěru filmu
přesouvá z hrdinky na kolektiv rodičů, kteří se rozhodnou vraha svých dětí
zavraždit společně. Paradoxně je však celá scéna inscenovaná tak, že se pozice
oběti a viníka v kontextu jejich krvelačnosti obrací a jako oběť nakonec
vypadá pan Baek, tudíž chybí žánrové potěšení z naplnění pomsty. Ironii
společného zavraždění navíc podtrhuje následná oslava všech „mstitelů“, kde se
nakonec jako mnohem důležitější než akt pomsty ukáže touha po penězích
z výkupného.
Každopádně právě vyvrcholení „pomstychtivé“
roviny vyprávění prostřednictvím krvežíznivých rodičů umožňuje skutečnou
katarzi hlavní hrdinky inscenovat jako velmi intimní moment sebeočištění ve
společnosti dcery. Žánrový klimax jim nezlikvidoval život jako páru v Oldboyovi,
ale distancováním se od něj nakonec pár matky a dcery dokázal stigma pomsty (a
žánr revenge movies) překonat.
JEDNO TÉMA, TŘI SVĚTY
Trilogie pomsty tak nakonec o pomstě vypráví jen částečně. Trojici
radikálně odlišných filmů spojuje především schopnost vnímat svět jako síť
nedefinitivních znaků, jejichž významy jsou jen otázkou kontextu a čtenáře.
Spíš než pomstu samotnou snímky kriticky komentují právě žánr revenge movies, který chápe znaky naopak
velmi jednoznačně. Role mstitele je v něm definitivní a jasně motivovaná,
pomsta platí za neoddiskutovatelnou nutnost řídící celý systém vyprávění, který
tuto tezi jen upevňuje. V trilogii
pomsty je ve výsledku v kterémkoli ze tří přístupů samotný akt
pomsty tím nejrozporuplnějším momentem, ať se na něj jako diváci můžeme těšit
jakkoli.
Článek původně vyšel v časopise Cinepur: Kokeš,
Radomír D. (2008): Sympatie pro pana, paní a oldboye. Trilogie o pomstě, nebo o filmech o pomstě? In: Cinepur, č. 57, s. 10-14. Text jsem ponechal v původní podobě, pouze jsem změnil některé české varianty zahraničních pojmů v souladu s kodifikací jejich překladu v pozdějších letech.