Během cesty napříč ranním Brnem jsem si dnes koupil a u kávy přečetl knihu Brno nacistické od pánů Alexandra Brummera a Michala Konečného. Oceňuji záměr i kvantum nasbíraných zajímavostí, byť tyto často mají povahu spíš kuriozit a někdy dokonce drbů - kniha bezesporu odhaluje mnohé (polo)zapomenuté události brněnské historie, podnětně upozorňuje na řadu nelichotivých souvislostí, a naopak vytahuje na světlo (jakkoli třeba jen drobné) odvážné činy jednotlivců, které relativizují černobílé vidění minulosti a odhalují záblesky hrdinství i u lidí sloužících režimu (třeba strážců ve vězení, ale třeba i vlivného nacisty Schwabeho). Jako celek na mě však Brno nacistické působí jako selhání, jakkoli třeba spíše ze stran nároků mých než nároků autorů, protože ty zůstávají v knize spíše utajeny. Možná se pletu, ale vidím v knize přinejmenším na první pohled snahu o svého druhu žurnalisticky pojatou kulturní geografii. A tu shledávám nefunkční - proč přesně, to jsem se pokusil vysvětlit v následujících u chladnoucí kávy sepsaných poznámkách, jakkoli tyto jsou vedeny z pozice laika, historii jsem nikdy nestudoval a metodologii historického výzkumu znám jen selektivně z příslušné literatury.
1) Mnohdy jsou jednotlivá místa v Brně jen záminkou pro exkurzy historické (do minulosti) či obecněji kontextové (jak to bylo všude v Evropě, případně všude v Protektorátu). Tyto navíc míří různými směry: lidé (politici, kolaboranti/konfidenti, akademici, hrdinové, civilní obyvatelstvo), organizace (nacistické organizace, brněnské fašistické organizace, židovské organizace, tělovýchovné organizace), úřady (globální nacistická infrastruktura, meziválečné/protektorátní československé/české úřady, lokální brněnské úřady), tematické oblasti (akademický vývoj, vězeňství, transporty, proměny tělovýchovných organizací, návštěvy politiků na Hlavním nádraží, nálety na Brno...), určité budovy (s různou mírou zaměření se na funkci budov v rámci širších souvislostí a na dějiny budov jako takových), jednotlivé události (okupace Brna, návštěva Adolfa Hitlera, zavření vysokých škol...).
2) Formát jednotlivých hesel je obecně dost nešťastný: Za prvé kvůli délce, protože každé heslo až na čtyřstránkové Kounicovy koleje má přidělené dvě strany, což znamená u některých hesel zásadní redukci souvislostí, zatímco u jiných hesel naopak vyslovené nafukování prostoru, posilování výše zmíněných exkurzů atp. Za druhé je to podoba hesel, kterou nesjednocuje žádná koncepce, takže je to trochu "každý pes jiná ves", jak jsem naznačil i výše. Některá hesla mají formát osobních portrétů, některá poznámek z dějin architektury, další jsou skutečně hesly z učebnice, jiná zase souborem vzpomínek. Za třetí - a to souvisí s předchozím bodem - kniha zoufale postrádá řád, který by v důsledku skutečně tvořil jakousi mozaiku, kdy jednotlivé části zapadnou do soudržného celku a každá z nich bude napomůže mnohem komplexnějšímu vnímání jednoho města v jednom období.
3) Jak jsem řekl, geografie je spíš rétorický trik než koncepce - a žádný určující vzorec jsem v uspořádání hesel neobjevil, nehledě na to, že se s neustále měnící perspektivou, typem výkladu i centry zájmy mnohé věci prostě jen opakují (např. zprávy o transportech), jiné se zase seskupují do jednoho dílčího celku dost chaoticky (např. profil Karla Schwabeho). Palčivě navíc chybí zdroje (seznam literatury vzadu je, ale očekával bych od historiků citace, takhle půlka věcí plave na vodě, kdy čtenář je prostě nucen věřit a neví, kde si má informace ověřovat), jakýkoli rejstřík a především přesvědčivý úvod i závěr (doslov od Pavla Frieda z Židovské obce Brno působí, jako by celá kniha byla jen o holocaustu, což vskutku není, a navíc tento doslov vůbec není navázaný na Brno či tuto knihu). Očekával bych i výmluvnější výběr fotografií - většina z nich vůbec neposkytuje představu o celku a o pozici budovy/místa v širších geografických souvislostech. Mapa na zadní "vazbě" navíc zůstává dost skrytá.
 |
| Německý dům na Moravském náměstí v Brně |
Smutné je, že to nejspíš bude (nebo už je?) velký prodejní hit, který však svou odbytostí a nedotažeností na všech frontách vlastně na dlouhou dobu zabíjí mimořádně podnětné téma a výborný nápad. Je to nefunkční průvodce, se kterým se sice dozvíte obrovské množství drbů, kuriozit a naopak velmi obecných informací, ale hlubší a na základě nějakého jednoznačného klíče uspořádanou představu o samotném "objektu provádění" prostě nezískáte. Autoři Brummer a Konečný vlastně sugerují - vědomě, nevědomě, na tom vlastně příliš nesejde -, že existuje jen jedna historie Brna během nacistické éry a že ji nazřeli ve své publikaci ze všech možných stran. Ve skutečnosti ale podle mého nakonec nenabídli ani jednu z řady možných historií, jen střípky z nich, které spolu komunikují tu méně a tu více. Výsledek pak působí spíš jako těkavý průlet různými autory sepsanými hesly na české Wikipedií -a to už asi záměr nebyl, nebo snad ano?
PS: Věta "Například v roce 1944 [...] se zde [ve Zbrojovce] vyrobilo mimo jiné 414 000 tisíc pušek K 98" (s. 178) mě upřímně rozesmála. V Brně bylo očividně vyrobeno pušek pro nacistickou armádu na velkou část z oněch avizovaných tisíce let Třetí říše.