Sedm psychopatů

Martin McDonagh je vynikající současný irský dramatik, jehož hry necouvají před obvyklými tabu, přiznaně zapojují zcizující či nesmyslné prvky, s oblibou překrucují různá žánrová schémata, důmyslně čerpají z popkulturních vzorců, pracují s prvky mimořádně černého humoru a hýří vulgaritami, a přitom stále dokážou elegantně pracovat s více rovinami významu.

Zároveň McDonagh působí jako filmový režisér, jehož vynikající půlhodinový snímek Six Shooter (málokde uvidíte vybouchnout krávu a na stěnu se rozprsknout mozeček roztomilého králíčka) dostal Oscara a filmařsky i scenáristicky hravý thriller V Bruggách nabyl úctyhodného statusu nenápadného, ale všeobecně oceňovaného díla. Po pěti letech se k režii vrátil a natočil Sedm psychopatů, kteří jsou ale zase v lecčem úplně jiní než V Bruggách a v lecčem navazují na autorsky sebereflexivní motivy, které McDonagh rozvinul ve svém tragikomickém dramatickém díle Pan Polštář.

Sedm psychopatů je film, jehož hrdinou – resp. jedním z nich – je scenárista Martin McDonagh (příjmení můžeme letmo zahlédnout na deskách se scénářem), který se zoufale snaží napsat scénář k filmu Sedm psychopatů. Vyprávění příběhu reflektujícího na přenesené úrovni vznik sebe samotného se v teorii vyprávění říká metalepse či metafikce. A přestože se v přívalu klasicky vyprávěných filmů (či románů) může každé podobně vystavěné dílo jevit překvapivě svěže a originálně, koncept sám je relativně vyčpělý a může velmi snadno svádět k nabubřelým, do sebe zahleděným blábolům…

Čas od času se však objeví dílo, které mimo škatulku introspektivní festivalové filmové produkce nabídne osvěžující interpretaci scenáristické praxe (Adaptace), adaptačních postupů (Tristram Shandy) nebo třeba postupného skládání a rozkládání příběhu… což platí pro Sedm psychopatů. Ti ale ani přes okázale sebeuvědomělé vyprávěcí postupy rozhodně nejsou dílem, u něhož by jihlo srdce citlivého intelektuála z čajovny s nějakým existencialistou či beatníkem v kapse konopných kalhot. Hlavní silou Martina McDonagha jsou totiž rozvětvující se řízné dialogy plné vulgarit a šokujících prvků, budování absurdních černohumorných situací a jejich překvapivých – ještě absurdnějších a někdy ještě černohumornějších – řešení, byť to ne vždy drží pohromadě.

Člověka při podobném vymezení i při sledování Sedmi psychopatů napadne jméno Quentina Tarantina, ovšem ten se za prvé nikomu nevysmívá a za druhé jeho dialogy i postupně budované scény jsou navzdory povrchní podobnosti vystavěné jinak než McDonaghovy. McDonagh je i přes neotesanost svých postav evropský intelektuál, který viděl spousty filmů (to Tarantino taky), přečetl kvanta divadelních her, přelouskal moře knih a očividně prošel klasickým vzděláním, což dává jeho postavám v Sedmi psychopatech punc jakési paradoxnosti – jsou to drsní gangsteři, nelítostní zabijáci, protřelí podvodníčci, ale zároveň v jejich vyjadřování poznáváte vzorce uvažování humanitních vysokoškolských studentů při zuřivých debatách nad pivem či panákem v ranních hodinách.

McDonagh není tak dobrý filmař jako Tarantino, v jehož filmech jde dobře vidět moře hodin nad pilováním scénáře a ještě větší počet hodin nad stylisticky vypiplaným řešením každého detailu jakékoli scény. McDonaghovy filmy jsou očividně mnohem mechaničtěji natáčené a veškeré detaily typu ve správný moment sundaného šátku či vyjití zpoza kusu skály s nečekaným rukojmím s nečekanou zbraní byly pravděpodobně přítomné už ve scénáři. McDonaghovy filmy – a Sedm psychopatů zvlášť – jsou prostě pořád psané i natáčené především jako dramata / divadelní hry, v nichž se ale postavy pohybují mezi různými prostředími a precizněji soustřeďují divákovu pozornost pomocí změn pozice kamery.

Pro Sedm psychopatů platí, že maximum práce bylo odvedeno na scénáři, ještě mnohem více než u filmu V Bruggách, protože v Psychopatech nehraje tak silnou roli konkrétní prostředí a jeho atmosféra – postavy jsou prostě někde… a mluví (či střílí). Snad proto může některým divákům připadat, že jsou méně celiství než předchozí McDonaghův film, kde právě propojenost absurdních situací s prostředím (a opět reflexí umělecké práce: filmaři točí divný intelektuální film) dodávala dílu rozměr, který ve scénáři mít nemohl. Tento fakt navíc podtrhuje skutečnost, že Sedm psychopatů je ze své povahy dílo střípkovité a nesourodé, je to dílo o možnostech své finální podoby, která se teprve utváří… Sedm psychopatů je o tom, jak vzniká film Sedm psychopatů, který nikdy neuvidíme.

McDonagh ve svém snímku vytváří fikční realitu, která má ještě svoji fikční rovinu – přičemž ta fikčně-fikční předchází tu fikčně-skutečnou. Dynamika díla vyvěrá ze spojování prvků z Martinova (postavy) scénáře, který nachází své paralely v Martinově každodenní realitě… což si tento občas neuvědomuje, protože strašně chlastá. Sledujeme film o tom, jak Martin píše o sedmi psychopatech (přičemž na začátku má jen jednoho, který navíc není psychopat, protože je buddhista), zatímco se jeho kamarád Billy společně se svým kamarádem Hansem živí tím, že unáší lidem psy, a jakmile vypíší nálezné, nechají si nálezné vyplatit. Martin přitom shodou okolností začne bydlet u Billyho a shodou okolností se tak stane zrovna ve chvíli, kdy Billy ukradne pejska shi-tzu místnímu nelítostnému gangsterovi.

Do tohoto příběhu se promítají úryvky ze scénáře – o kvakerském psychopatovi, vietnamském psychopatovi –, zatímco jiné aspekty se do jeho scénáře dostávají zvnějšku (psychopatický majitel shi-tzu pejska, psychopat vraždící zločince, psychopat a psychopatka vraždící zločince dříve… mnohem brutálněji), až se nakonec začnou scénář a realita prolínat. Tak moc, že se hrdinové rozhodnou odjet z města do pouště psát scénář společně, zatímco Martin v autě nadšeně vysvětluje, že ve druhé půlce jeho scénáře nebudou už žádné násilnosti a vulgarity, ale hrdinové budou jen tábořit v poušti a povídat si. Skoro nikdo přitom není tím, kým se zdá být… a absurdní situace ústí v situace ještě absurdnější, přičemž jakákoli potenciálně závažná otázka se stává aktem zpochybnění či výsměchu.

Problém podobně vystavěných filmů je v tom, že neustálé zpochybňování úrovně vypovídání, reflexe své vlastní stavby a navrhování (vizualizace) a následné zamítnutí možných situací činí příběh prostě a jednoduše poněkud chladným konstruktem. To u Sedmi psychopatů platí pro třetí čtvrtinu filmu, kdy se „zastaví" a do značné míry začne přepisovat první dvě čtvrtiny, protože postavy skutečně jen sedí v poušti a povídají si. Spekulují nad částmi scénáře (např. vietnamským psychopatem, který podle Hanse působí jako snová scéna bez souvislostí… a v první půli filmu samozřejmě působil jako snová scéna bez souvislostí) a vytvářejí možné varianty akčního vyvrcholení (které jsou ale v kontrastu s tempem třetí třetiny jako celku, takže působí spíš jako další zcizující odbočka než vzrušující atrakce).

Tento krok ale očividně odpovídá konceptu rytmického šoku a narušení stávajících vzorců, který naznačuje Martin při cestě do pouště autem – film si tak vytváří alibi pro svou vnitřně nesoudržnou organizaci. Zároveň kdyby byl celý film vystavěn jako jeho první dvě čtvrtiny, výsledkem by byla jen zábavná, ale poněkud plytká scenáristická hříčka. Fanoušci snímku Sbal prachy a vypadni by to možná ocenili, ale z mcdonaghovsky nevypočitatelného díla by se stala jen další křečovitě tvrďácká komedie o bandě smolařských zlodějíčků v konfrontaci se zlými gangstery. Jistě, s nesrovnatelně údernějšími dialogy a vsunutými bizár-povídkami o kvakerovi, vietnamském vojákovi a vrahounském páru… Ne, Sedm psychopatů je výborný (a zároveň problematický) film právě pro svou rozkladnost.

Jinými slovy, vyčítat Sedmi psychopatům, že uhnou z nastolené lajny, na dlouhou dobu přeruší rozvíjenou zápletku a začnou sebereflexivně pitvat sami sebe, je jako vyčítat Zpívání v dešti, že je v něm dlouhá baletní sekvence o kariéře mladého tanečníka. Jenže především tyto zcizující pasáže tvoří z děl (jakkoli důmyslně) navazujících na zavedené konvence díla radikálně ozvláštňující. A jestli Zpívání v dešti za mnohé vděčilo hercům schopným utáhnout dramatické, taneční, pěvecké i komediální scény, Sedm psychopatů by nikdy nešlapalo bez úžasně charismatické a svým složením totálně různorodé herecké skvadry Farrella, Rockwella, Harrelsona, Waitse a především Walkena. Kdyby kvůli ničemu dalšímu, tak už kvůli Walkenově poslední scéně na tento film prostě musíte jít, i když zážitek z něj bude kolísavější, než jste možná v kině na filmech s těmito herci zvyklí.

Ale to je koneckonců možná další důvod, proč na něj jít…

PS: Neodcházejte hned po začátku titulků.