Je konec roku 2012 a nastává čas
institucionálních i osobních žebříčků nejlepších filmů, které jsou ale obvykle
podle jednoho vzoru a jednotlivci se maximálně dohadují nad několika málo konkrétními tituly,
které do těchto žebříčků ještě patří a které do nich už naopak určitě nepatří. Pro některé cinefily
jsou žebříčky naopak způsobem, jak se vymezit vůči hollywoodské produkci,
přičemž někteří z nich plni opovržení prskají nad dominantním zastoupením
distribučních titulů a jiní prostě jen přecházejí americké tituly v oficiální kino-distribuci
mlčením. Jedno ale mají tyto dvě skupiny společné…
Navrhnou alternativní žebříčky
založené převážně na festivalové distribuci (a to zdaleka nejen té české), ve
kterých dominují na jedné straně méně médii popularizovaná díla zavedených
autorů umělecké produkce (takže když je v kinech nový Tarr, Godard, Kiarostamí
či Weerasethakul, určitě je v některých cinefilních žebříčcích naleznete) a
na druhé straně díla méně exponovaných národních kinematografií (východoevropských, jihoamerických, méně často afrických, naopak mnohem častěji
asijských zemí).
Někdy, ale jen zřídka, se žebříčkáři
vycházející z hollywoodské produkce a žebříčkáři vůči hollywoodské
produkci dost hostilní na některých jménech střetnou: dříve to býval Lynch (ten
už se teď neobjevuje u nikoho), až na výjimečné případy jsou to stále Tarantino
či Scorsese. Jinými slovy, žebříčky „nejlepších filmů posledního roku“ jsou
prostě nuda a sám už pár let žádosti různých časopisů o mé přispění k žebříčkům s díky,
ale principiálně odmítám.
Vlastně bych hypoteticky mohl říct,
že jakékoli žebříčky jsou nuda a v případě „nejlepších filmů všech dob“
vedou k (mně hluboce protivným) projektům nejrůznějších zlatých fondů, u
kterých platí de facto totéž, co jsem
popsal výše… ale na mnohem větší ploše, a proto i s větším potenciálem zkreslení a hrubé selektivnosti. Filmy dříve zařazené se v nich
totiž pravděpodobně objeví zase a z nových věcí se do nich dostanou
jen ta díla, na nichž se shodne dostatečně velké množství lidí.
Jinými slovy, z nové produkce
se do „zlatých fondů“ dostávají díla maximálně neproblematická. Tím netvrdím, že třeba tradiční anketa
časopisu Sight & Sound není užitečná. Nikoli však pro samotný celkový žebříček nejlepších filmů, nýbrž protože
velké množství odborníků předloží své vlastní žebříčky poukazující napříč
dějinami na různá naprosto neznámá a vynikající díla (která se samozřejmě do
celkového žebříčku nemají šanci dostat).
POHLEDEM ZPĚT!
A právě proto neříkám, že
jakékoli žebříčky jsou nuda. Některé žebříčky totiž mohou být podnětné čtení,
které mi připomene dětská léta, kdy jsem vzrušeně listoval různými dějinami kinematografie,
opájel jsem se nepřesnými synopsemi dějů i obrázky v nekvalitním rozlišení
a snil jsem o stovkách filmů, u nichž jsem se ani neodvažoval doufat, že
bych je někdy viděl. Příkladem takového žebříčku je projekt Davida Bordwella a
Kristin Thompsonové „deset nejlepších filmů roku… 90 let zpět“.
Ten nápad se mi moc líbí. Z úmorného
opakování notoricky známých titulů se totiž přechází k výběru snímků, které je možná
někdy velmi obtížné sehnat, ale přinejmenším u některých víte, že je prostě chcete
vidět, i když jste o nich předtím v životě neslyšeli. Právě díky jednomu
takovému žebříčku od Kristin Thompsonové jsem objevil francouzského režiséra
němého období Alberta Capellaniho, za což jsem jí nesmírně vděčen a plánuji o
jeho díle tady na blogu brzy něco napsat.
Zdánlivý skok stranou: právě (a ještě hodně dlouho
budu) intenzivně pracuji na dějinách filmového stylu české kinematografie a při
této příležitosti jsem nejen zhlédl, ale i analyzoval drtivou většinu
dochovaných filmů do roku 1924. O tomto
projektu nyní psát nebudu, na to bude čas později, ale důležitá je skutečnost,
že ačkoli tato pouť napříč dochovanou produkcí bývá někdy bolestivá, zároveň
přináší neuvěřitelné potěšení z objevování vynikajících filmů, o kterých
se nikde nedočtete.
S českou němou produkcí
se pojí řada nepřesných tvrzení, desetiletí tradovaných omylů a stále dokola
přejímaných odsudků. Pominu-li pár kanonických děl jako Erotikon, Batalion nebo Takový je život, málokdo se pokouší o
českých němých filmech psát, a když už o nich píše, neobtěžuje se na ně koukat –
a mám hluboké podezření, že například autorka nedávno vydané – dost hrozné – knihy
Než film promluvil drtivou většinu
filmů (všechny?) vůbec neviděla.
Jenže ačkoli jsou filmoví kritici
či filmoví badatelé fanoušky často zatracovaní, právě oni dominantně určují, o
kterých dílech se mluví – a ať si fanoušci o své názorové svobodě i o
současných kriticích myslí cokoli, jejich povědomí o historii kinematografie je
tvořeno právě filmovými kritiky a filmovými badateli (třeba prostřednictvím
oněch žebříčků, retrospektiv v televizi a kolekcemi na DVD). A tady se
český němý film dostává do žalostného kruhu vytěsňování:
Protože badatelé, natožpak
kritici a nedejbože filmoví fanoušci (až na specifickou, ale dost titěrnou
subkulturu fanoušků českého němého filmu) na český němý film nekoukají, distributoři
necítí zájem, a tudíž ani tlak na to, aby je vydávali: televize raději vytahují
z devátého kruhu pekla (a kdyby Dante některé viděl, připsal by i desátý) normalizační
poklady… a novou vlnu, a DVD distributoři dávají raději přednost zvukovému období
s dostatečnou zásobárnou ozkoušených hvězd… a nové vlně.
Jenže když diváci nemají
možnost tyto filmy vidět a nikdo jim ani neříká, že by je měli chtít vidět, logicky
pak nevědí, že je třeba mohli chtít vidět – a tak ani netlačí na televize a
distributory, aby je televize dávaly a distributoři vydávali. Ani jednu ze zúčastněných skupin to v důsledku nijak netrápí a touhu po změně pociťuje jen
malá skupinka brněnských filmových badatelů a studentů filmové vědy, kteří na
tyto filmy systematicky koukají (někteří výzkumně, někteří pro potěšení).
ŽEBŘÍČKY NEJLEPŠÍCH ČESKÝCH FILMŮ
Vedle plánované série analýz
konkrétních filmů a „laboratorních“ textů naznačujících či rozvíjejících určité
teze o proměnách stylu obecně, stylu určitých tvůrců, jednotlivých stylistických
postupů atp. jsem se proto rozhodl zároveň
zavést rubriku „Nejlepší české filmy roku…“. V rámci ní se postupně pokusím
krátce popularizovat ty z filmů, které by podle mě neměly z nejrůznějších
důvodů ujít vaší pozornosti, a hodilo by se hromadně žádat třeba televizi CS film, aby je
uvedla.
Nebudu se na rozdíl od Davida
Bordwella a Kristin Thompsonové soustřeďovat na nalezení celé desítky z nich,
protože oni vycházejí z celosvětové produkce daného roku, kdežto já jsem
omezen na roční produkci jedné de
facto maličké a neprůbojné národní kinematografie. Někdy to budou dva
filmy, někdy tři, někdy jich bude pět až šest – a zároveň ono „nejlepší“ může
často referovat spíš k „nejzajímavějšímu“, což je ale bohužel slovo ještě o něco
významově prázdnější než „nejlepší“.
Některé filmy tohoto období
vyprávějí například nesnesitelně melodramatické příběhy, ve kterých se to hemží
násilnickými milenci, prohnilými dědici, opuštěnými dívkami, po letech
nalezenými matkami/dcerami/syny (otci jsou z této rovnice obvykle vyloučeni…
případně z tohoto shledání nemají valnou radost, jsa identičtí
s násilnickými milenci, kteří kdysi dívku nevinnou zprznili a opustili…
většinou jsou to myslivci, takže bacha na ně).
Z hlediska uplatňování či
rozvíjení filmařských postupů ale bývají právě tyto filmy nejprůbojnější (už
proto, že experimentují s modelem celovečerního filmu a testují možnosti
takové podoby vyprávění). I proto se mohou v žebříčcích nejlepších filmů
objevit, protože ačkoli jde dějově o morzakor nelibé vůně, mívají mít právě
takové snímky větší hodnotu než některé adaptace ceněných literárních či
divadelních děl (třeba Lamačova Lucerna
je mnohem slabší film než jeho dobrodružné eskapády).
Jinak řečeno, na rozdíl od
analýz či poetologických studií podchycujících konkrétní filmařské tendence zkrátka
žebříčky z principu obsahují hodnotící rámec - byť se tyto hodnoty odvíjejí od
jasně nastavených nároků (pokud má hodnocení mít nějakou relevanci). Pokusím se
tudíž v jednotlivých žebříčcích jasně podchytit, proč právě tato díla
stojí za pozornost. A teď zbývá důležitá otázka: Od kterého roku české němé
kinematografie započnu tohle žebříčkování vést?
Odpověď pro následující dva
články, z nichž jeden vydám v lednu, další v únoru a měsíční
periodicitu se pokusím dodržet, je jasná. Končí rok 2012 a začíná rok 2013 – a
sluší se těmi kulatými výročími aspoň začít, takže nás čekají roky 1922
a 1923. A vězte, že je na co se těšit: bude se to v nich hemžit
penězokazci, záchranami na poslední chvíli, incestními scénami, detektivy v černých trikotech,
ztrátami paměti a tragickými cikánskými láskami… a v obou letech půjde o „nejlepší trojice“.