Rebelka je nejnovější snímek kdysi bezmála kanonizovaného animátorského studia Pixar, přičemž řada reakcí na tento film obviňuje film z ústupu od pixarovské poetiky a směřování k disneyovským normám. V následujícím textu se pokusím dokázat, že takový předpoklad není pravdivý a ačkoli se Rebelka dílem odchyluje od vzorců, které jsme si navykli s pixarovskou poetikou spojovat, dokáže být podobným způsobem ozvláštňující, byť spíše v rovině tématu a postav než v rovině světa.
Světy…?
Výjimečností pixarovských filmů dlouhou dobu byla schopnost nabízet značně ozvláštňující pohledy na určité aspekty našeho světa, založené na principu: „Co kdyby?“ Co kdyby hračky žily mimo lidskou pozornost své vlastní životy, které se radostmi, problémy a proměnlivými vztahy nijak zvlášť neliší od životů našich? Co kdyby existovala organizace příšerek tyjící z dětského strachu? Co kdyby superhrdinové byli konfrontováni s běžnými úskalími maloměšťáckého života, pubertou a krizí středního věku?
Rebelka z tohoto vzorce vypadává, nenabízí žádné nové světy a zapouští svůj příběh do existujících norem pohádkových světů. Využívá k tomu obvyklé rekvizity: středověké prostředí (skotské), krále, královnu, námluvy, princeznu, čarodějnici, bludičky a velké hrady. Princezna je individualistická a sobecká, má si vybrat ženicha z aristokratických synků (do jednoho jsou tupci), což nechce a raději by svobodně střílela z luku. Ovšem musí dospět, přijmout zodpovědnost a pochopit pravé hodnoty.
Ano, Rebelka v některých ohledech připomíná nedávné (vynikající) animáky Na vlásku či Jak vycvičit draka: dospívání, vztahy mezi dětmi a rodiči, nalezení svého místa ve světě, pohádkové prostředí a akční scény. Už vidím ty litanie, jak se Pixar rozpustil v požadavcích disneyovského molochu a ztratil tvář. Tento předpoklad je ovšem značně krátkozraký a časté srovnání s filmy Na vlásku i Jak vycvičit draka zavádějící a povrchní. Rebelka je totiž opět vypiplaný, ozvláštňující a v řadě ohledů odvážný film – a skrz naskrz „pixarovský“.
Poetika Pixaru
Každý film si lze rozložit na tři úrovně: styl, vyprávění/příběh a téma. Pixar nikdy nebyl nijak zvlášť revoluční v tom, že by libovolnou z těch úrovní vybočoval z běžných norem hollywoodského filmu – tak v čem byl výjimečný a v čem je výjimečná Rebelka? Pokud budeme na Pixar nahlížet jako na kolektivního „autora“, vždycky natáčel filmy, jako by byly hrané. Animace mu umožňovala lépe vyprávět o jiných světech, o nichž by hraný film vyprávět nemohl. Nedeformovala témata, rozšiřovala tvůrčí možnosti…
Pixarovské filmy byly vzrušující především v tom, že poskytovaly stejná potěšení jako hrané filmy, ale lépe – za posledních deset let nebylo v hollywoodském filmu natočených mnoho lepších akčních scén než „prcek běží po vodě“ z Úžasňákových, dramatičtějších okamžiků než hračky držící se za ruce v Toy story 3 nebo (v dobrém slova smyslů) efektivnějších kýčů než úvod Vzhůru do oblak. Divák nepřemýšlí o tom, že je to skvělá animovaná zábava, zcela odlišná od hraných filmů, ale že jsou to skvělé figury, skvělý příběh, skvělý svět.
To se vám u Madagaskaru, Doby ledové, Na vlásku a vlastně ani u Jak vycvičit draka nestane, jsou eliptičtější, sebeuvědomělejší, animace je atrakcí samotnou o sobě – ve vztahu animace-příběh vítězí animace, kdy příběh je nástroj, animace cíl. Nemusí to nutně znamenat, že film bude reprezentovat jen jednu z těchto poloh – Lví král třeba staví na tom, že se mezi těmito mody pravidelně přepíná a vzájemně se umocňují. Ovšem Pixaři snad s výjimkou Aut vždycky kladli důraz na příběh a téma, animace byla nástroj.
U pixarovských filmů je jednoduchá rovnice: maximálně neviditelný styl podporuje příběh a celý příběh je podřízen tématu. Explicitní významy pixarovských animáků nejsou náhodná poučení na konci, jsou to složitě vystavěné hodnotové systémy, které se budují od první do poslední minuty – vkládá je přitom na pole přátelských vztahů (Toy story I-III, Ratatouille), rodinných vztahů (Úžasňákovi, Hledá se Nemo), nerodinných generačních vztahů (Vzhůru do nebe), společenských vztahů (Vall-i, Auta). Jen málokdy jde o čistě milostné vztahy, to jsou spíš instrumenty k vedení příběhu (snad s výjimkou Rataouille, ale i tam slouží k vytvoření narativně produktivního konfliktu mezi přáteli). Nejslabší pixarovské filmy nejsou hůře vyprávěné než jiné, ale mají slabší hodnotovou základnu (např. Vzhůru do oblak, Auta).
Možná předchozí odstavce připadají na text o Rebelce poněkud obecné. Byl však podle mě nezbytný k tomu, abych vydělil pixarovskou poetiku od (zevšeobecněné) poetiky hollywoodských animovaných filmů, a zároveň abych na základě toho mohl vysvětlit, proč je Rebelka tak podnětný film – i když se může jevit, že vlastně vychází vstříc spíše animákům jiných studií než Pixaru. I ona je totiž celá vystavěna na síle tématu: vztahu mezi matkou a dcerou.
Matka a dcera
Na kolik si vzpomenete animovaných filmů o vztahu mezi matkou a dcerou? Jistě, Na vlásku – ovšem tam je to nástroj pro k vyprávění milostného příběhu. Skutečná matka se souží a teskní po ztracené dceři. Falešná matka je karikatura, čarodějnice využívající kouzelnou sílu princezniných vlasů – a hrdinčin vztah k falešné matce je rozbit prostřednictvím milostného vztahu, který se díky tomu může rozvíjet a hrdinka dospívat. Vztah mezi matkou/“matkou“ a hrdinkou je motiv posouvající příběh dopředu.
Přiznám se, nikdy jsem nebyl dcerou. Nemohu tedy „mimeticky“ posoudit, nakolik je zobrazení proměňujícího se vztahu mezi osobností dcery a osobností matky v Rebelce „pravdivé“ (už proto, že matek a dcer je docela dost, takže nelze předpokládat jeden model vývoje, což je dobře, protože pak by byly ty matky a dcery dost nudné a zaměnitelné, a to bychom asi nechtěli). Mohu ovšem posoudit, nakolik soudržně je v tomto filmu vystavěn, a jak je toho dosaženo pomocí příběhu.
Na rozdíl od filmu Na vlásku je tu příběh nástrojem k rozvinutí všech úrovní vztahu – hodnotového systému matky, hodnotového systému dcery, infantilních mužských postav stojících mimo tyto hodnotové systémy. Příběh Rebelky je vskutku jednoduchý – dcera se nechce vdávat, nechá si poradit od čarodějnice, čímž provede hloupost a musí ji odčinit. Jenže on nemohl být komplikovanější, aniž by se rozbila významová jednota filmu, v němž jsou velké pasáže věnované dlouhým konfrontacím dvou dam, a příběh je umožňuje inscenovat.
Pokud platí, že hollywoodské filmy jsou vyprávěné především skrze vývoj svých postav a proměn jejich cílů, je navzdory svému názvu Rebelka příběhem o dvou protagonistkách, jejichž cíle jsou nejdříve v rozporu a posléze se spojí. Zároveň platí, že ani jedna z nich se nevyvíjí, aniž by se nevyvíjela ta druhá (jde o boj rozdílů, podobností a paralel). Chlapi jsou ve filmu vlastně jen proto, aby tvořili komunikační kanál (otec), rozběhli konflikt (tři nápadníci), demonstrovali sílu ženské autority (tři šlechtici) nebo posunuli vyprávění dál (tři sourozenci).
Film funguje na principu klasické čtyřaktové struktury vyprávění: „úvod“ filmu srovná odlišné hodnotové systémy obou dam, „komplikace děje“ je v návaznosti na vdavky postaví proti sobě, „vývoj“ je nutí spolupracovat a hledat místo rozporů styčné plochy obou systémů (kdy jedna se snaží pochopit druhou) a „vyvrcholení“ využije všechny motivy, které film v průběhu nabídnul. Rebelka tento vztah nerozvíjí jako jednoduchou formuli, ke které se musí dojít, ale jako komplikovaný proces, který se na konci nezastaví, pouze dospěje do další fáze.
Už kvůli tomu je Rebelka nejen výborný, ale zejména se vším všudy pixarovský film, který sice tentokrát nevytváří alternativu našeho světa, nicméně do popředí staví z hlediska hollywoodských norem nestandardní hodnotový systém a tomu vše podřizuje. Od norem klasického příběhu se koneckonců odchyluje i v tom, že v žádném ohledu nenaplní divácká očekávání milostného příběhu. Běžný model vývoje by spočíval v tom, že si Merida najde chlapa někde jinde, vysvobodí zakletého prince, promění bludičku ve švarného jinocha – a to se nestane.
Sevřené uspořádání
Úskalí Rebelky je však v tom, jak systematicky je motivicky i rytmicky vystavěná, takže působí paradoxně strašně jednoduše a samozřejmě. Dokonale u ní platí, že klasické hollywoodské filmy jsou filmařsky neviditelné, jako by vám příběh doručovaly automaticky bez jakýchkoli překážek – a dosahují toho nesmírně komplikovanými a zcela nepřirozenými postupy. A u Rebelky to platí o to víc, že na rozdíl od jiných pixarovských filmů nevyvolává úžas svými světy (podmořským, superhrdinským, hmyzím, postapokalyptickým).
Ve skutečnosti jde však o jeden z filmařsky nejvypiplanějších filmů (v naplňování klasického hollywoodského řemesla) poslední doby, ve kterém opravdu každý motiv nakonec zapadne do svého místa ve skládačce filmového systému – a ještě je nějak paralelně vztažen k motivu jinému (medvědi, hrdinské historky, gobelíny, legendy, bludičky, náhodně pronesené věty) či slouží jako leitmotiv rozvíjený celým filmem (luk na stole). Schválně, až Rebelku (znovu) uvidíte, zkuste se soustředit na to, jestli se ve filmu objeví nějaký výraznější prvek, který později nenajde jasné uplatnění za prvé v příběhu, za druhé v tématu vztahu matky a dcery.
Během závěrečných titulků je dokonce ještě kratičká scéna, která dohraje motiv, na který jste pravděpodobně v té době už dávno zapomněli. I písničkové pasáže mají velmi jasnou funkci (rozvíjejí představu o hodnotovém vidění postav a oddělují významově různé části vyprávění). Někomu může připadat důsledné využívání motivů a variace stejných situaci (útěk z hradu) až otravné, ale tyto dodávají filmu rytmus a pokaždé nějak rozvíjejí, co bylo řečeno či ukázáno předtím.
Vezměte si třeba čtyři výjezdy z hradu – dvakrát vyjede Merida sama a dvakrát s matkou. Merida sama vyjede na začátku a na konci (úvod a vyvrcholení), s matkou ve druhé a třetí čtvrtině (komplikace děje a vývoj), přičemž vždy jsou tyto výjezdy k sobě významově paralelní a zásadně posouvají povědomí o vnitřní povaze postav (v extrémním kontrastu jsou dva Meridiny výjezdy). Podobně by bylo možné uvažovat i o jídelních scénách, kde se podle mě vyvíjí i způsob, jakým jsou natočeny (ale to je pouze domněnka, musel bych si to ověřit).
Jak jsem řekl na začátku, styl filmu se výrazně podřizuje vyprávění příběhu a vyprávění se podřizuje tématu. Ve filmu je jen jedna scéna, v níž styl vystupuje do popředí – když vidíme „kulešovovský“ rozhovor Meridy s matkou, který je precizně sestříhán záběrem/protizáběrem a návazností pohledů. Matka ale ve skutečnosti mluví s manželem, zatímco Merida s koněm. Stylisticky výrazné řešení ale opět slouží tématu – vidíme významově důležitou hádku matky s dcerou, ke které ale nemůže v tu chvíli dojít, protože spolu nejsou schopny mluvit.
Rebelka vlastně není pohádkou, ale funguje ve vztahu k ní podobně jako Úžasňákovi v relaci k bondovským a komiksovým schématům či Hledá se Nemo k road movie a útěkářským-vězeňským dramatům. Pohádkové rámce (prostředí, rekvizity, motivy) prostě využívá jako instrument k tomu, aby mohla vyprávět o vztahu mezi matkou a dcerou, což dělá precizně, jakkoli se nelze ubránit dojmu, že v porovnání s filmy Hledá se Nemo nebo Úžasňákovi vede důsledná snaha o stoprocentní naplnění konceptu k lehkému pocitu až přílišné přímočarosti.