Při čtení, a zejména během opakovaného čtení českého vydání nového románu Umberta Eca Pražský hřbitov mě po celou dobu provázely pocity navštěvování už známých míst. Dobrodružný historický román a zároveň nesmírně precizně napsaný čtyřsetstránkový esej o nenávisti, svůdnosti lži a zhoubnosti přehnané interpretace ovšem opět dokazuje, že síla pozdního Eca není v tom, že říká nutně věci nové - ale že je dokáže vždycky říkat nově.
Román složitě uspořádaným způsobem popisuje osudy Simona Simoniniho, profesionálního falzifikátora, občasného špiona a především cokoli-foba (nenávidí vlastně všechno a všechny, Židy privilegovaně). Bylo by ale značně zjednodušující redukovat záběr Ecova díla jen na genezi nechvalně proslulého antisemitského spisku Protokoly siónských mudrců. Ta tvoří jakousi Ariadninu nit vedoucí čtenáře labyrintickým uspořádáním svého druhu pikareskního románu. Simonini (a jeho alter ego Piccola) prochází evropskými dějinami 19. století, vytváří zaručeně pravé falzifikáty nikdy neexistujících dokumentů, podílí se na válkách, politických změnách a společenských aférách, přičemž se neustále setkává s umělci, státníky, vědci i dalšími (polo)zapomenutými existencemi.
Čtenář si skládá mapu událostí dohromady primárně ze dvou řad deníkových zápisků, které začínají roku 1897, pohybují se v čase zpět i vpřed a navzájem se paralelně doplňují. Jména a události, které se jen náhodně zmíní, se někdy o pár desítek či stovek stran dál dostanou do centra dění, jindy nabudou úplně nového významu. První zásadnější změnou ve vztahu k Ecovým starším románům je, že dřív tok historických souvislostí tvořil pozadí a motivace pro dějové akce jednoho či více hrdinů. V případě Pražského hřbitova je Simonini (případně Piccola) primárně scelujícím pojivem, jež svazuje řadu různých sítí často absurdního dění (které se však převážně skutečně odehrálo).
Kromě hlavního hrdiny a několika dílčích figur je drtivá většina postav tzv. historicky fikčních. Jinak řečeno, jde o fikční protějšky skutečně existujících osob, jejichž promluvy jsou nezřídka přejaté z jejich autobiografií a archivních záznamů. Z toho částečně plyne i Simoniniho nestálá a přizpůsobivá pozice v uspořádání textu: občas něco kardinálně pokazí (např. některá rozhodnutí v souvislosti s garibaldiovským tažením), zatímco s jinými, převážně falzifikačními úkoly si poradí extrémně efektivně a hravě.
Organizace románu přitom přepracovává strategii „zapouzdření", již Eco vždy uplatňoval. Jméno růže je vyprávěním skutečného Eca, který vytvořil fikčního Eca, jenž v srpnu roku 1968 objevil záhadný rukopis benediktýnského mnicha, ze kterého si udělal výpisky - a poté jej během úniku z Prahy a rozchodu s osobou blízkou zase ztratil. To mu ale nezabránilo na základě svých poznámek „ústy" tohoto mnicha odvyprávět nebo spíš dovyprávět příběh o událostech na benediktýnském opatství roku 1327. Relativně sebeuvědomělý vypravěč Ostrova včerejšího dne se posouvá na vyšší úroveň, z níž příběh Roberta de la Grive ironizuje rétorikou současného historika.
Vysoce sebeuvědomělý vypravěč Pražského hřbitova, který o sobě dokonce jako o Vypravěči ve třetí osobě píše, zaujímá ještě mnohem distancovanější a sarkastičtější pozici, když příběh o falzu, moci a nenávisti na mnoha úrovních upřesňuje, kontextualizuje a nelítostně komentuje: „Vypravěč se domnívá, že Simonini předběhl svou dobu: s rozšířením svobodného tisku a s novými informačními systémy - od telegrafu k nepříliš vzdálenému rozhlasu - byly důvěrné zprávy v zásadě stále vzácnější, a profese tajného agenta se tak mohla rychle ocitnout v krizi. Mnohem lepší bylo neznat žádné tajemství, ale tvářit se, že je známe." Ačkoli se na začátku Vypravěč jeví jako objektivní rekonstruktér, posléze proniká do myslí postav - a ještě dál: „Tak mu v mysli pozvolna vyklíčila myšlenka, jež, aniž to věděl, byla velmi židovská a kabalistická." Dokonce se v textu objevují věty typu: „Věru, dokument, který váš Vypravěč prochází, je plný překvapení a možná by stálo za to, využít ho jednoho dne k napsání románu." Na konci navíc nepozornějšímu čtenáři nabídne přehlednou tabulku událostí v chronologických souvislostech - vypravěč tak není jen průvodce, nýbrž i aktuální komentátor.
Nabízí se srovnání Simoniniho s Baudolinem - jeho jednání ale vedly pozitivní úmysly, ačkoli nutně nesměřovaly k pozitivním důsledkům. Když Baudolino ve 12. století vytvoří slavné falzum dopisu kněze Jana, nejde nakonec jen o hru vzbuzující úsměv, jak tvrdí ve svém problematickém doslovu překladatel Jiří Pelán. Koneckonců sám Eco v eseji Síla falše ještě před Baudolinem napsal, k čemu dopis kněze Jana vedl: „Skrze zeměpisné fantazírování se postupně posílil politický plán. Jinými slovy, duch vyvolaný nějakým písařem s nadáním pro padělky (…) fungoval jako alibi pro expanzi křesťanského světa do Afriky a Asie, přátelská podpora pro břímě bílého muže." A to příliš úsměvů nevyvolává.
Simoniniho nenávist je však „širokopásmová" - ukázková je první čtvrtina knihy, kde popisuje Němce, Francouze a Italy - a na pozitivní úmysly nehledí, protože účel vždy světí prostředky. Eco ke všemu jeho činnost nezřídka staví do přímé souvislosti s holocaustem: „Takže se jednoho dne musíme pokusit o jediné rozumné řešení, konečné řešení: vyhlazení všech Židů. Zeptáte se: i dětí? I dětí. (…) Ach Bože, naštěstí jsem to nebyl přímo já, kdo měl vyhladit celý jeden národ, ale jistě jsem k tomu ve vší skromnosti přispěl. (…) Ale možná že se myšlenky mých rabínů (…) rozšíří světem a budou provázet i konečné řešení." Ecův román je v tomto rozvinutím teze z eseje Síla falše a z přednášky v Šesti procházkách literárními lesy. Tady s mrazivou důsledností poukazuje na zrod Protokolů siónských mudrců mimo jiné na základě kopírování scén z románových děl (zejména Alexandra Dumase a Eugena Sua) - a právě na nebezpečí důsledků, které mohou plynout ze špatného uchopení fikce.
Z toho plyne i klíčový význam románu: „Lidé hltají příběhy o pěších putováních a námořních plavbách nebo kriminální historky jen pro zábavu, pak snadno zapomínají, co se dozvěděli, a když se jim nabízí jako pravdivé vyprávění něco, co předtím četli v románě, vágně se rozpomínají, že už o tom slyšeli, a nacházejí v tom potvrzení svých domněnek. (…) Ale nic není větší novinkou než to, co už bylo zveřejněno." Jinak řečeno, novým objevům nikdo neuvěří - spiknutí a velká odhalení musí naopak říkat to, co už vlastně všichni vědí.
Implicitně je kniha polemikou s dílem Dana Browna. Ovšem zatímco tento „bestsellerista" sám je svého druhu Simoninim, Eco potměšile hraje s odkrytými kartami a otevřeně se vysmívá hlouposti čtenářů, kteří na to Brownovi skáčou (a kdyby jen Brownovi, přízrak Protokolů je stále živý, jak smutně dokazuje nedávný příklad senátora Doubravy, který se jal z Protokolů coby ze „zajímavého čtení" během projevu citovat).
Ve Foucaultově kyvadle nechal Eco skupinu tří intelektuálů desítky let budovat interpretační monstrum v podobě alternativní historie čtené skrze optiku templářského spiknutí. To se stalo „skutečným" ve chvíli, kdy je banda hlupáků vzala vážně, protože nutně muselo být pravdivé, když přece potvrzovalo a spojovalo věci, které dávno věděli. Šlo o varovnou hru s nebezpečím přehnané interpretace, kdy interpretace falešné interpretace jako skutečné vedla k drastickým důsledkům. Pražský hřbitov jde dál a tuto „hru" aplikuje Simoniniho prostřednictvím nikoli na fikční historii vytvořenou vzdělanci za zdmi knihoven a nakladatelství, ale na historii skutečnou. Konspirační teorie nejsou racionální, respektive racionální jsou pouze důvody, proč se univerzálně platní, s několika změněnými slůvky recyklovatelní bubáci spiknutí vytvářejí: „´Ale proč vám jde hlavně o Židy?' ,Protože je v Rusku máme. Jsou tam Židi. Kdybych byl v Turecku, zajímal bych se o Armény. (…) Aby se dal nepřítel snadno rozpoznat a aby se ho lidé báli, musí se nacházet u nás doma, na vlastním prahu. Proto tedy Židé. (…) Nenávist hřeje u srdce.'"
Pokud jsou v teorii spiknutí mezery, protimluvy a nesmysly, spiknutíchtivý čtenář je snadno ochotný je přehlédnout - Protokoly siónských mudrců budiž příkladem. Výmluvný je v tomto ohledu dialog mezi Simoninim a Mathieuem Golovinským (podle všeho skutečným autorem Protokolů, viz mimo jinou literaturu třeba komiks Spiknutí od Willa Eisnera s Ecovou předmluvou): „Golovinskij tuto pasáž velmi ocenil, zdála se mu mnohoslibná. Pak podotkl: ,Nemáte dojem, že řada myšlenek v těch dokumentech si protiřečí? Například na jednu stranu se zakazuje přepych a nadbytečné rozkoše, trestá se opilství, a na druhou stranu se propaguje sport a zábavy a z dělníků se dělají alkoholici…' [Simonini odpověděl:] ,Židé vždycky říkají jednu věc i její opak zároveň, jsou to rození lháři. Ale když vyrobíte dokument, který má spoustu stránek, lidé ho nedokážou přečíst na jeden zátah. Musíte usilovat o to, vyvolávat odpor případ od případu. Když někoho pohorší tvrzení, které si přečetl dneska, nebude si pamatovat to, co ho pohoršilo včera.'"
Pražský hřbitov je brilantně vystavěné dobrodružné vyprávění se spoustou žánrově atraktivních pasáží (špionáž, vraždy, černé mše, povstání, války, spiknutí) a zároveň angažovaná čtyřsetstránková esej napsaná nesmírně zkušeným a obratným myslitelem. Eco využívá a ozvláštňuje postupy předchozích románů, umně zapojuje pasáže z řady svých vědeckých statí, novinových esejů i poskytnutých rozhovorů, současně systematicky rozvíjí své dlouhodobě téma falza, lži, interpretace… a historie.
V takto monumentální a vyzrálé podobě - v níž se kromě řady vzrušujících příběhů upozorňuje na mimořádně široké pole možných důsledků bujení nevázaných interpretací - jde o vskutku impozantní dílo. Zároveň je ale zneklidňující, protože se ho mohou až příliš snadno chopit právě ti, kdo nedýchali vzrušením při odhalování dávno známých „velkých tajemství" v ukoptěné Šifře mistra Leonarda. Román varující před zhoubou nenávistí a zneužitím umění pro potřeby ideologie se tak bohužel může pro hlupáky stát zdrojem další nenávisti; může být zneužit jako nástroj pro její posílení. Nasnadě je otázka, zda si to skutečný Eco při psaní uvědomoval, nebo ne. Jenže proti podobným jsou umění i věda bezbranné, protože pro ně cokoli může být důkazem pro cokoli - i dílo, které se tomu vysmívá.
Umberto Eco: Pražský hřbitov. 472 stran. Přeložil Jiří Pelán. Vydalo Argo, Praha 2011.