Fincherův snímek Muži, kteří nenávidí ženy jsem viděl třikrát a s každým zhlédnutím jsem byl nadšenější. Přesto jsem měl s tímto textem trochu problém. Domnívám se, že režisér David Fincher se stal ze všeho nejvíc obětí toho druhu "dramaturgicko-fašistických" fanoušků, o kterých kdysi Stephen King napsal román Misery nechce zemřít. Fanoušků, kteří jsou přesvědčeni o tom, že vědí, co přesně by měl jejich milovaný tvůrce dělat, jak by to měl dělat a co je pro něj nejlepší - a co mu naopak nesvědčí, čím zrazuje sám sebe a čemu by se měl vyhnout. Bez mučení Enyou se přiznám, že já nic z toho netuším a s Davidem jsme si v hospodě nikdy o jeho filmech nepovídali. Z toho vyplývá, že zmíněným kritikům nemohu oponovat, že to či ono pro Davida rozhodně nejlepší není, případně je. Snad se nebudete zlobit, že jsem se tedy následující text rozhodl věnovat analýze filmu - ne Fincherovi, ne Larssonovi, ne Oplevovi, ale prostě Mužům, kteří nenávidí ženy.
Střetávání starého a nového
Ano, je to detektivka; ale kde je problém? Na sever Severozápadní linkou je dobrodružný film, Stopaři jsou western, Psycho je thriller, Mafiáni jsou gangsterka a Zpívání v dešti je muzikál. Říká snad někdo o těchto dílech, že jsou to „jen" dobře odvedené žánrové filmy, filmy na zakázku, či něco podobného? (Dobře, jistě říká, ale kdo někoho takového bere vážně?) A žánrové jsou zhruba stejně jako Fincherův film, který vlastně mnohem víc než detektivku připomíná diskusi o možnostech kriminálního žánru. Pokud se od základního příběhového vzorce o odhalování tajemství daleké minulosti posuneme na obecnější úroveň vztahu mezi stylem, vyprávěním a tématem, odkryjeme mnohem důmyslnější řídící princip, než je prosté odhalování pachatele.
Film do centra zájmu postavil dialektiku starého a nového, přičemž toto staré a nové můžeme nalézt na řadě úrovní. Máme tu například otevřeně formulovaný konflikt starého a nového Švédska reprezentovaný starým Henrikem Vangerem a mladým Martinem Vangerem - ale také upřímně zaníceným nacistou Haraldem Vangerem, který reprezentuje ošklivou minulost, již se Švédsko snaží pod IKEA leskem skrýt a zapomenout. Princip střetávání starého a nového najdeme i ve struktuře vyprávění: současný padoušský podnikatel Wennerström vs. Wennerström jako Vangerův dávný zaměstnanec (dvojice motivů, které příběh rozjíždějí), stará Harriet s přebytkem informací vs. nově objevovaný případ s nutností informace dohledávat (motivy dynamizující proces vyšetřování) a samozřejmě „starý" Mikael Blomkvist a mladičká Lisbeth Salanderová.
S posledními dvěma jmenovanými je to ovšem problematičtější, protože právě oni jsou nositeli střetu různých typů vědění, jenž významovou organizací filmu prostupuje.
Různé typy poznání
Zatímco Mikael je vyznavač klasických metod poznání (nástěnky, schémata, výpisky, archivní výzkum), Lisbeth naopak reprezentuje poznání nové (počítače, internet, hypertext, maximum získaných dat bez nutnosti je vyhodnocovat a třídit pro konkrétní odpovědi). Co je ale na filmu vzrušující, je neustálé napětí mezi těmito dvěma kategoriemi, kdy rozhodně automaticky nevyplývá, že nové překonává staré. Samo odhalení padoucha značně podkopává důvěru v nové Švédsko, Lisbeth nakonec dojde k poznání pomocí těch nejklasičtějších archivních postupů atp. Podobný přístup - na kterém se projevuje i konflikt mezi starou a novou detektivkou (Agatha Christie a sir Arthur Conan Doyle vs. Kriminálka Las Vegas či Sběratelé kostí) - samozřejmě činí samotný proces poznání poněkud méně atraktivní, než na jaký jsou současní diváci zvyklí. Na rozdíl od Fincherova Zodiaca sice hrdinové tentokrát něco objeví, ale jejich závěry jsou vlastně falešné. To nejdůležitější, a sice že skrze hlubokou minulost odhalují současnost, jim překvapivě unikne a až do poslední chvíle se nechávají svádět na špatnou stopu. Pozitivní je, že s čistě filmovým divákem bude na falešnou stopu sváděn i čtenář předlohy, kterého možná potěší, že naprosto dementní australská pasáž ve filmu není a nahradilo ji mnohem subtilnější řešení. Proč na to ale kladu takový důraz, když mnohé z toho už bylo v předloze obsaženo? Tam tento aspekt zanikal pod krustou politického apelu, zjednodušeného feminismu a náboženské tematiky, ve filmu problém klasicky a moderně dosahovaného poznání naopak vystupuje do popředí.
Hlavní reprezentanti poznání - Mikael a Lisbeth - jsou po celý film uváděni do paralel a vzájemně porovnáváni, což opět dynamizuje vyprávění a nahrazuje přebytek či nedostatek informací jinými typy podnětů. Ve chvíli, kdy je Mikaelův život v jednom kole, sledujeme Lisbeth v chodu každodenních hackerských starostí, přičemž není jasno, kam přesně její jednání směřuje (naváže na ně až závěr filmu). Naopak s postupným propadáním se Mikaelova pátrání do každodenní badatelské rutiny nabírá na obrátkách Lisbethin osud a vytváří novou bolestivou paralelu k postupně odhalovaným tajemstvím minulosti. Ve chvíli, kdy se jejich cesty protnou, buď bojují proti určitému nepříteli (vrahovi zvířat, tajemnému střelci), nebo se opět stávají zdrojem srovnání v impozantní paralelní montáži dvou badatelských linií, když si vymění vyšetřovatelské metody: Mikael pracuje s počítačem a Lisbeth bádá v archivu.
Postava Lisbeth je navíc zbavena poněkud exploatační slupky superhackerky se superminulostí a stává se fascinující ambivalentní postavou na pomezí mezi křehkostí, genialitou a psychopatologií (nabízí se třeba otázka, jestli je pro diváka fyzicky nepříjemnější a bolestivější její znásilnění, nebo její pomsta). Mikael zase není jako v předloze trapný sukničkář, nýbrž deziluzemi zkroušený muž ve středním věku, který se stejně jako Lisbeth touží dostat mimo oči společnosti, a případ na ostrově představuje optimální únik - navíc s vidinou lákavé odměny. Milostné pnutí mezi oběma postavami logicky vyplývá ze situace a tvoří adekvátní alternativu k toku dat z daleké minulosti v druhé linii vyprávění.
Styl: experimentování se zvukem a hloubkou prostoru i pole
Vztah mezi Mikaelem a Lisbeth se prolíná i do hudební stopy. Než se potkají, jsou dvě roviny hudebního doprovodu v disharmonické relaci (jedna je vždy cca o půl taktu pozadu). Jakmile se hrdinové potkají, obě roviny se srovnají a tvoří harmonii. Po návratu do Stockholmu se však disharmonie do hudebního doprovodu vrací - kdo viděl, ví proč. (Za tento výborný postřeh děkuji svému kamarádovi M. Witoszkovi.) Muži, kteří nenávidí ženy totiž v rovině zvuku představují asi nejradikálnější experiment, jaký se v hollywoodském filmu za posledních pár let objevil.
Hudební doprovod je provázán se zvuky uvnitř fikčního světa, na něž se volně napojuje a které z něj zase volně vychází. Způsob, jakým zvuk posiluje atmosféru, je nejlépe vidět na velmi nepříjemné scéně s vynuceným orálním sexem, kdy v pozadí scény slyšíme zneklidňující pravidelný hukot. Nejsme přitom schopni rozpoznat, jestli jde o doprovod, nebo o zvuk se zdrojem uvnitř fikčního světa. Jak se scéna vyhrocuje, hudební doprovod se na tento zvuk napojí a prohloubí ho do intenzivního hučení, které situaci vygraduje a posléze ustoupí. Teprve když Lisbeth odchází z kanceláře, vidíme zdroj původního, atmosféru tak posilujícího zvuku - vysavač na chodbě. Jiný typ umocňující zvukové informace představuje tichý výkřik bolesti během výbuchu, který rovněž nejsme zvyklí slýchat a který kazí pocit zadostiučinění.
Neustálý tok zvukových podnětů, jejich nadstandardní bohatost a provázanost s takřka nepřetržitým hudebním doprovodem dělá z fikčního světa jakési kontinuum, kde vše jako by souviselo se vším: takřka každá scéna je s tou další provázána zvukovým můstkem a zvuk z jedné dějové linie má alternativu ve zvuku v dějové linii jiné. Fascinující je však zejména vztah zvuku k hloubce prostoru (s kolika plány akce se pracuje) a hloubce pole (kolik těchto plánů je zaostřených). Nové technické možnosti (např. zvýšená citlivost kamer na přirozené světlo) film paradoxně využívá k tomu, aby do popředí posunul možnosti starých filmových prostředků a nemusel se přitom omezovat složitým přesvětlováním při přesunu pozornosti.
V Mužích, kteří nenávidí ženy je neuvěřitelně vysoké procento hluboce inscenovaných záběrů s pouze jedním zaostřeným plánem, který se ale během trvání jednoho záběru často několikrát přeostřením změní. Divák tak dostává mnohem méně informací, než o kolika ví, že by dostat mohl - a naopak ve zvukové stopě pracuje s mnohem větším množstvím často neurčitě zařaditelných informací, než je zvyklý dostávat. Styl jako by kopíroval stav hrdinů: příliš mnoho informací činí text minulosti obtížně čitelným, naopak ty palčivě důležité informace do skládanky chybí. Celkový obraz tak i oni získávají jen po kouskách, po jednotlivých plánech.
Víc zakázek...?
V tom je pak asi největší problém filmu: budí dojem, že nám ukazuje něco starého, známého a povědomého, a přitom tak činí velmi nově a podvratně, de facto v rozporu s očekáváními, které do tohoto zážitku klademe. Jako takový je ale vysoce promyšlený - a fakt, že má několik začátků (které jsou v ostrém stylistickém rozporu), je nakonec v souladu s tím, že několikrát končí a každý tento konec se víc a víc rozchází s diváckými očekáváními. Jestli bude každá „zakázková práce" vypadat takhle, chci v kinech spoustu dalších „zakázkových prací".