Komedie Co nového, kočičko? plní v allenovské DVD kolekci roli spíše jakési kuriozity, a to nejen proto, že ji nerežíroval. Pokud tuto sérii článků pojímám jako svého druhu analyticko-interpretační osu vedenou napříč filmovou tvorbou Woodyho Allena, tak Co nového, kočičko mnohem více pasuje do kontextu kinematografie či obecněji (pop)kultury šedesátých let. Možný svět tohoto filmu je v řadě ohledů zásadně rozporný s tím mým a moje vědomí zřejmě není nastaveno, aby dokázalo jeho nastavení pobrat. Zkusím se tedy zaměřit spíše na pozici filmu v souvislostech doby vzniku a až na závěr zmíním vazby na Allenovu pozdější tvorbu.
Snímek původně vznikl na popud v šedesátých letech velmi populárního amerického herce Warrena Beattyho a nadějný mladý komik Woody Allen byl v závislosti na tom roku 1964 osloven producentem Charlesem Feldsmanem, aby napsal scénář. Scénář napsal, ve filmu si zahrál, ale – soudě podle Allenových naježených (eufemismus pro otevřeně nenávistných) reakcí na tento snímek – se ho tvůrci během produkce příliš nedrželi. Zjednodušeně řečeno, šedesátá léta byla obdobím sexuální revoluce, požitkářského životního stylu, psychoanalýzy… a politických konfliktů, v čele s bouřící se mládeží.
Když si odmyslíme poslední část věty, dostaneme základní východiska filmu Co nového, kočičko?, jež je ovšem třeba doplnit ještě o nové vzepětí hvězdného systému, krizi Haysova kodexu, vzestup uměleckého filmu a silné vědomí kinematografických dějin. Film je pak okázalou přehlídkou všech těchto vlivů, přičemž jejich vzájemné střetávání se a střídání de facto posouvá „vyprávění“ akcidentálně kupředu. Jinak řečeno, pohyb vpřed je dán především náhodou, kdy se k sobě věci vážou na základě zdánlivých pravidelností v chaosu než prostřednictvím vědomé kauzality událostí či logiky uplatnění uměleckých postupů.
Základní rámec tvoří dilema patologického proutníka Michaela, který miluje dívku Carol, ale odmítá přistoupit na možnost sňatku. Není totiž schopen zkrotit svou závislost na ženách (či spíše sexu) – a nutno říct, že ženy v jeho okolí mu to neusnadňují a vrhají se po něm jako šílené. Michael zajde za bláznivým psychiatrem Fassbenderem, který mu ale není schopen pomoci, neboť po ničem netouží víc než po Michaelových problémech. A aby toho nebylo málo, do Michaela se zamiluje žena, kterou by strašně chtěl Fassbender. Mezi tím pobíhá nebohý mladík Victor, který zase miluje Carol, ale jeho svůdnické zkušenosti nejsou valné.
Ovšem tento milostný mnohaúhelník netvoří základní vzorec zápletky, který by byl v závislosti na klasických normách sledován, rozvíjen a nakonec dotažen do logického závěru. Je to naopak jen impulz pro sled podivně pospojovaných událostí, kterýžto nakonec vždycky dojde do místa, kdy se Michaelův a Carolin vztah už-už vyřeší, ale nějaká další ženská to znemožní. Michael by nejradši nebyl nadržený, ale je – Fassbender je nadržený rád, pořád a s vášnivým nasazením – Victor je nadržený romanticky. A všechny ty ženy? Ty jsou nadržené čistě pudově, protože šovinističtější film možná nikdy nevznikl.
Nespoutaná komika filmu je upřímně anarchistická a chaotická, přičemž neustále těká mezi různými výše zmíněnými zdroji: švédským uměleckým filmem (Bergman), italským uměleckým filmem (Felliniho 8 a půl), obecnějšími pop-kulturními odkazy (na Jamese Bonda, na bratry Marxovy, na Becketa, na Růžového pantera), Kinseyho zprávy (ačkoli je nikdo nezmíní, poselství "převzaté" z těchto dvou vlivných knih je jasné: každý to chce… pořád) a především hvězdným systémem. Celé to totiž působí především jako přehlídka dobových hvězd: Peter O’Toole, Peter Sellers, Romy Schneiderová, Capucine, Ursula Andressová atd.
Hvězdy se potkávají, hvězdy žertují, hvězdy odkazují na své předchozí filmy, hvězdy prostě blbnou – není to vypravěčsky či významově příliš motivované, protože jsou to hvězdy a tak nějak si to tehdy mohly dovolit, neb to bylo pro nadšené diváky prďácké. Jinými slovy, snímek působí jako jeden téměř dvouhodinový šílený večírek plný drog. Ačkoli je nikdo ve filmu nebere, celý fikční svět je jimi provoněn, prosáknut a posypán. Sice se tam často pije, ale… samotný alkohol takhle mocná zbraň není.
Obecně se předpokládá, že oním zlomovým filmem, který definitivně „zabil“ Haysův kodex – tedy soubor moralistických (auto)cenzurních pravidel, co se ve filmu mohlo a nemohlo ukázat –, bylo Kdo se bojí Virginie Woolfové. Tento působivý snímek sice vznikl ve stejném roce 1965 a nelítostně likvidoval sen o amerických rodinných hodnotách, ale Co nového, kočičko? je ve vztahu k ustaveným morálním normám mnohem destruktivnější. V adaptaci Albeeho dramatu totiž rozklad hodnot vede v nepříjemné milostné hře k deziluzi a depresi, zatímco Co nového, kočičko? v něm vidí úžasnou zábavu.
Snímek se částečně kryje za to, že se odehrává v milostnými mýty opředené Paříži a že se odkazuje k tradici němých i zvukových grotesek (které se však přes zdánlivý chaos řídily velmi jasným formálním řádem). Ovšem jeho hédonistická ideologie je křičená do světa v každé jednotlivé scéně a ukazuje šedesáté roky v době sexuálního rozpuku, kdy se Freud rád používal jako záminka, že hédonismus je nejpřirozenější (nejsvobodnější) životní styl. Z dnešního pohledu víme, že i šedesátá léta nakonec čekala deziluze: nekonečná válka ve Vietnamu, politické represe, atentáty, rozpad hippies ideálů, a nakonec AIDS.
Co nového, kočičko? tak působí jako určité znamení doby. To nám ovšem nebrání z dnešního hlediska pozorovat, jak se do snímku promítly pozůstatky Allenova původního scénáře: rychlé slovní výměny, citace evropského uměleckého filmu, prvky nevyhnutelné tragičnosti ve vidění milostných vztahů. Současně v případě jeho postavy Victora zůstaly i jemné vizuální gagy. Tyto dodnes z celého toho nadrženého šílenství vystupují jako záblesky umělecké racionality, například když se Victor v sauně opakovaně snaží „zprůhlednit“ si zamlžené brýle.
Snímek vydělal spoustu peněz a dodnes jde o velmi oblíbenou komedii, která je však druhem nespoutanosti a formální nestřídmosti mnohem bližší francouzské komediální tradici než té americké, ke které se v odkazech hlásí. Pro fanoušky sexuálních frašek a hvězd (či životního stylu) šedesátých let jde dodnes o ideální spojení všech zmíněných oblastí. Allenovští fanoušci pak ve filmu uvidí především kuriózní důkaz banality, že scénář je jedna věc a výsledný film druhá. To koneckonců zjistí nejen oni, ale došlo to tehdy i samotnému Allenovi, který čtyři roky poté natočil svůj režijní debut Seber prachy a zmiz.
DVD s filmem vydává PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 16. 5. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.