Skutečnost, že Woody Allen je obdivovatelem evropské umělecké kinematografie, zřejmě pro nikoho žádnou novinkou nebude. Ačkoli ale natočil dvojici snímků otevřeně čerpajících z estetiky Ingmara Bergmana (Interiéry, Září), existuje pouze jediné jeho skutečně evropsky střižené filmové dílo v duchu experimentujících „nových vln“: Vzpomínky na Hvězdný prach. Využívá v něm mnoha úrovní vyprávění, tematizuje uměleckou pozici filmového tvůrce, zviditelňuje techniky kinematografického média a neumožňuje sestavit soudržný příběh ani jeho svět. Ačkoli snímek skrytě vybízí k tomu, aby byl pojímán jako autobiografický, mnohem užitečnější bude vnímat ho v duchu přání samotného tvůrce spíše jako analogický – že Allen prostě s obrovskou nadsázkou popisuje svět, který sám zná.
Hlavním hrdinou je totiž slavný filmový režisér Sandy Bates, který natočil řadu bláznivých komedií, rád by konečně dělal vážné filmy (vždyť svět je plný utrpení!), ale nikdo je od něj vlastně nechce. Má pocit, že nenachází porozumění, celý svět kolem něj je zaplněn fanatickými obdivovateli a hloupými kritiky, navíc není schopen rozhodnout se mezi dvěma ženami. Allenova sugesce života celebrity je vskutku působivá a lze si představit, že leckoho by po sledování Vzpomínek na Hvězdný prach přešla chuť stát se slavným. Koneckonců stačí se podívat, co se děje na filmových festivalech při příjezdu hvězdy dnes: ať už na filmové festivaly jezdíte, nebo je znáte jen z médií. Sandy žije dvě různé reality: veřejnou a soukromou, přičemž orientovat se už nedokáže ani v jedné z nich.
Jenže! Vzpomínky na Hvězdný prach jsou zapouzdřené dílo, kdy se určité části filmu (jevící se jako skutečné) zpětně ukážou být pouze segmentem nějakého Sandyho filmu: divák se několikrát během trvání snímku vrátí zpět do sálu, kde se rozsvítí světla, lidé se rozcházejí domů a vyjevuje se další vrstva filmové reality. Sandy navíc v průběhu evropského filmového festivalu prožívá jeden vztah, ale vzpomíná na jiný – a v mezidobí flirtuje s řadou dalších dam. Divák mezitím skáče do různých částí jeho života a zkouší si skládat věci dohromady. Opakovaně se vrací do Sandyho bytu, ve kterém se v souladu s hrdinovou náladou mění plakáty na zdi, ale časové informace mu chybí. Střípky se přidávají ke střípkům, přičemž ale není příliš zřejmé, ke které vrstvě reality daný střípek patří.
Nakonec to vypadá, že snímek se uchýlí ke šťastnému závěru ve dvojím smyslu: když si Sandy udobřuje ženu, pro niž se nakonec rozhodl, prezentuje jí svou omluvu jako konec plánovaného filmu, což ona neopomene okomentovat jako sentimentální. Stop – skutečně to byl konec filmu, ale opět Sandyho filmu a lidé se v sále opět rozcházejí domů. Allenovo dílo očividně nechce prezentovat jednoznačný svět a jednoznačný příběh, ale spíše nabízí z mnoha různých úhlů pohledu portrét umělce ve středních letech. Co se týče postav, je Woody Allen vysoce introspektivní a zpřístupňuje jejich duševní stavy (krásná scéna popisující postupné šílení ženské postavy) a představy (úžasný Sandyho rozhovor s mimozemšťany, kteří mu neopomenou zdůraznit, že mají rádi jen jeho komedie).
Ostatně sám Allen v knize rozhovorů se Stigem Björkmanem navrhuje chápat snímek skoro celý jako představu úspěšného filmového režiséra, který se v jednom momentě na začátku filmu v kuchyni zahledí na mrtvého králíka a začne v mysli zhodnocovat svůj život. Ale navzdory autoritě autorské výpovědi je třeba podobnou interpretaci brát pouze jako jednu z možných. Vzpomínky na Hvězdný prach jsou především nesmírně citlivá výpověď o umělci, který však rozhodně není Woodym Allenem, ačkoli má jeho tvář. Woody Allen jakožto sám vlivný umělec nicméně dokáže jeho traumata působivě filmařsky zpodobnit. Ačkoli tedy film vykazuje spojitosti s Felliniho dramatem 8 a půl nebo se Sturgesovým snímkem Sullivanovy cesty (o režisérovi komedií, který touží natočit sociální drama), především jde o zcela samostatné dílo, ve své výpovědi nezávislé na svých inspiracích.
Občas záměrně přesvícená černobílá estetika snímku (což je u jinak spíše šerosvitného Gordona Willise překvapivé) a zběsilé montážní sekvence z festivalů stojí jakoby v opozici k barvitému portrétu známého člověka, lidí kolem něj a v nemalé míře i o samotné kinematografii. A jeho působivost vyplývá zejména při srovnání se Zeligem, který je podobně precizním, experimentální (byť jiným způsobem) a cinefilní. Ale zatímco Zelig nabízí nezúčastněný dokumentární pohled zvenčí, Vzpomínky na Hvězdný prach představují senzitivní pohled zevnitř. Třebaže si jím Woody Allen poškodil pověst – která navíc po vážných a rozpačitě přijatých Interiérech nebyla bez poskvrny – a diváci i kritici snímek brali jako výsměch jim samotným, zpětně snad všechny tyhle nesmyslné povrchní interpretace vyprchaly a zůstal jen vynikající film.
DVD s filmem vydává PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 4. 4. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.