Manhattan dosud představuje společně s Annie Hallovou jeden z Allenových ikonických, nejznámějších a nejoblíbenějších snímků, ačkoli sám tvůrce ho paradoxně nikdy rád neměl. Podobně jako Annie Hallová využívá Manhattan „trajektorie“ milostného vztahu jako základny pro vyprávění, ale činí zásadní krok od komplikace vyprávění ke komplikaci příběhu.
Annie Hallová rozbíjela strukturu vyprávění tím, že skákala v čase, v prostoru, v perspektivách – simulovala vlastně neuspořádané těkání vzpomínek člověka ležícího na pohovce u psychiatra, a naopak její příběh byl ve výsledku velmi jednoduchý, přímočarý a bez výraznějších komplikací. Manhattan představuje opačný postup: vyprávění je lineární a přehledné, ale příběh je komplikovaný, točí se kolem skupiny postav, vypořádávajících se s milostnými, existenciálními i obecněji morálními problémy. A všechno se odehrává na Manhattanu, jehož genius loci hraje pro celý film zásadní roli.
Dvaačtyřicetiletý Ike (Isaacs) chodí se sedmnáctiletou Tracy, právě nechal svou práci televizního komediálního scenáristy a chystá se napsat knihu. Současně řeší problém, že jeho bývalá manželka – s níž má dítě a která ho opustila kvůli jiné ženě – právě píše knihu o jejich ne zrovna poklidném rozvodu. Ikův kamarád Yale žije ve zdánlivě šťastném manželství s Emily, jíž je ale nevěrný s (pseudo)intelektuálkou Mary. A ve chvíli, kdy se do Mary zamiluje i Ike, do už tak rozbouřených vztahů se dostávají otázky: je to fér vůči Tracy? je to fér vůči Yaleovi? je to fér vůči Emily? Postavy neustále stojí před různými osobními dilematy a ne vždy se s nimi dokážou úplně snadno vypořádat.
Pokud jste film neviděli, nebudu vám prozrazovat víc, protože způsob Allenovy oscilace mezi odlehčenými replikami, tragikomickými sekvencemi a vysoce dramatickými momenty je jednou z nejsilnějších zbraní filmu. Je každopádně příznačné, jak se morální hledisko dostává v tomto období Allenovy tvorby do pozice jednoho z důležitých významových center, zatímco v předchozích filmech jako Spáč, Láska a smrt nebo i Annie Hallová nikdo neřešil, jestli je jeho jednání v rozporu s nějakými etickými normami, či ne. Alvy si v Annie Hallové hned po dočasném rozchodu najde bizarní známost, kterou ale vzápětí před Annie bez větších problémů „zatluče“ a už se k tomu nevrací.
Alvyho životním principem bylo „nechci být členem klubu, kde by mě chtěli“ – a naopak je ochoten udělat skoro cokoli, aby patřil do toho klubu, kde o něj nestojí. Naopak Ike chce být „správným“ člověkem a moralizování patří mezi jeho základní rétorické figury, ačkoli i on sám není schopný svým nárokům dostát. Chce se chovat správně, cítí loajalitu k nevěrnému kamarádovi (i když i jeho žena je Ikova kamarádka), ale k Tracy dokáže být od začátku velmi tvrdý. Z Manhattanu vlastně nikdo s výjimkou (spíše jen domněle naivní, než že by skutečně naivní byla) Tracy nevychází jako příliš pozitivní figura…
Všichni chtějí působit morálně, ačkoli jsou schopni dost špinavých věcí. Všichni chtějí působit intelektuálně, nicméně značná část jejich postojů jsou jen pózy, nesmyslné floskule a pouhé prázdné kladení slov či důležitých jmen vedle sebe. Všichni píší recenze či knihy, i když budí dojem, že vlastně kromě těch póz, floskulí a velkých jmen nemají co sdělit. A všichni samozřejmě uvažují freudiánsky… Allenova kritika je dost často jízlivá a nelítostná, a zároveň je z ní cítit vědomí sebeironické „střelby do vlastních řad“, díky čemuž je celý Manhattan ještě sympatičtější. Pokud je Ike dost často moralistní pokrytec, Manhattan sám pokrytecký není.
Ovšem tento Allenův snímek patří mezi jeho nejúžasnější zdaleka nejen pro svůj příběhový a obecněji významový rozměr, ale především pro nádhernou práci s možnostmi filmového média a způsobu zachycení prostorů, ve kterých se odehrává. Allen s kameramanem Gordonem Willisem zvolili pro svůj intimní film o malé skupině lidí širokoúhlý materiál, který se do té doby používal hlavně pro spektakulární filmy. A co víc, pro širokoúhlý černobílý materiál, který jim umožnil zachytit newyorské exteriéry v krásných kompozicích.
Některé záběry, jako třeba úsvit nad mostem, kdy na lavičce sedí Ike s Mary (viz výše), patří mezi legendární a pravidelně se objevující v různých učebnicích či dějinách filmu. Allen z Manhattanu udělal jednu z postav filmu, kdy lidské postavy jsou částečně tvořené právě městem, ve kterém žijí… a místy, kde se pohybují. A nejde jen o fantastickou úvodní montáž za znění Gershwinovy Rapsodie v modrém… Viz následující video:
Allen s Willisem pracují s širokoúhlým formátem, filmovým prostorem a pohybem postav v něm mimořádně citlivě a promyšleně, že to bere dech, a zároveň si toho možná dost často ani nevšimnete, když se nesoustředíte. To ale není případ kompozičně fantastické sekvenci v planetáriu. Využívá se v ní nejen ducha místa prostoru samotného (včetně různých expozic, promítaných hvězd atp.), ale i specifických světelných podmínek a pohybu postav uvnitř filmového rámu: často vidíme jen siluety či nezřetelné obrysy tváří na různých stranách filmového rámu, které spolu dlouze hovoří.
Manhattan zkrátka představuje virtuózní filmový zážitek a tak trochu i experiment s možnostmi filmového média, který ale na rozdíl od pozdějších Vzpomínek na Hvězdný prach a Zeliga sloužil primárně budování příběhu. Takže Allen sice může Manhattan nemít rád, ale to nic nemění na tom, že jde o důležitý film – a zdaleka nejen v jeho filmografii.
DVD s filmem vydává PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 26. 4. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.