Dnes v noci jsem opět dostal chuť na jeden z nejlepších filmů, co jsem za posledních deset let viděl: na Zodiaca (2007). Pokaždé mě uhrane, pohltí, nadchne - a zároveň trochu vyděsí v tom, jak blízká je mi očividně nezdravá posedlost jednoho z hrdinů fakty, analýzou a věděním. Rád bych napsal nějakou detailnější formální analýzu, ale protože mě právě vážou povinnosti k psaní úplně jiných věcí, hodím sem alespoň recenzi, již jsem napsal před více než třemi lety.
Ta recenze mě stála neuvěřitelného času. Byl jsem zrovna v Itálii, kde v kinech v souladu se stále platným Mussoliniho zákonem narazíte jen na dabované kopie. Tudíž jsem šel do kina na italský dabing (a samozřejmě mu nerozuměl, ten film je nasycený neskutečným množstvím faktů), v pokoji koukl na špatný rip a několikrát si se slovníkem přečetl rozsáhlou dialogovou listinu, kterou mi česká distribuce laskavě poskytla. Graysmithovu faktografickou knihu Zodiac, podle níž film částečně vznikl, jsem naštěstí četl už dřív (v obskurním vydání nakladatelství Armex z roku 1995). A nikdy jsem ničeho z toho nelitoval.
Zodiac je další z řady precizních narativních filmů faktu (které se nemusí nutně krýt s žánrem dokudramatu), s nimiž Hollywood v poslední době čas od času vyrukuje a šokuje čekatele na hladký hollywoodský styl, zatímco diváci oddávající se potěšení z odhalování přívalu informací v důmyslném vyprávění jen fascinovaně zírají na plátno. K Dobrou noc a hodně štěstí, Syrianě nebo Letu číslo 93 se přidává další snímek zbavený tradičních modelů identifikace s kladnými hrdiny a přístupného dávkování jen nezbytně nutných informací pro snadnou konstrukci příběhu. Naprosto nestandardní stylistické uchopení ve svém radikálním odklonu od tradiční snahy o hyperrealističnost poskytuje mnohem intenzivnější pocit dotyku reality, faktů a nezkreslenosti.
Samozřejmě, že všechny zmíněné filmy jsou od sebe radikálně odlišné a podobají se jen v okázalém odklonu od normativního přístupu k vyprávění, v tendenci k nezaujatému dávkování informací a ve vlastní dobové kontextualizaci na bázi intertextuálních/intermediálních vztahů. Dobrou noc a hodně štěstí odkazovalo na pnutí mezi vlastnostmi jednotlivých médií, Syriana přejímala rétoriku složitého, neosobního světa čísel, argumentů a vlastních zájmů v ropovém průmyslu, Let číslo 93 zase využil reportážní styl ručních kamer, které byly navíc prvními skutečnými mediálními svědky tragédie 11. září (nejranější záběry pocházely od turistů s videokamerami). A co Zodiac? Dokázal přispět nějak nově k tématu sériových vrahů?
To si pište, že ano. Zodiac byl nejen kalifornský sériový vrah, ale navíc zločinec s citem pro reklamu a sebepropagaci v médiích, která jeho zájem ochotně přijímala a zaručovala si tím pozornost. Zodiac tak mluvil skrze tisk, televizi... a prostřednictvím například Drsného Harryho i skrze film (filmy ve svých dopisech i "recenzoval"). Snímek Davida Finchera tak de facto rekonstruuje mediální minulost Ameriky. Až na několik precizních a účelově matoucích (titulního vraha představuje vždycky někdo jiný) scén vražd je Zodiac identitou konstruovanou především médii, vlastní sebepropagací a dohady. Zodiac jako film tak pečlivě zachycuje praxi v médiích a i svoje hrdiny definuje na základě souvislostí s mediální realitou – světy filmů a televizních seriálů konce šedesátých a začátku sedmdesátých let.
Vyšetřující policista David Toschi je kombinací Bullita (jemuž se stal předobrazem) a poručíka Columba, reportér Paul Avery odkazuje k zuřivým reportérům Bernsteinovi a Woodwardovi ze Všech prezidentových mužů a vývoj karikaturisty Roberta Graysmithe nápadně připomíná sebedestruktivní odyseu Roye Nearyho z Blízkých setkání třetího druhu. S prvními roky Zodiacových vražd, kdy padouch skutečně vraždí a posílá své zakódované dopisy, jde každý po své stopě ve snaze zamezit řádění nelítostného psychopata. Jeho vraždy jsou pak nepřikrášlovanou a chladnou ukázkou absence lidské empatie, racionálně naplňovanými plány choré mysli.
Jenže jak doba postupuje a z případu se vytrácí pocit aktuální naléhavosti, zatímco oni nepostoupili o moc dále, Zodiac všechny tři efektivně ničí, aniž by se o to nějak sám fyzicky snažil. David Toschi ztratí energický entuziasmus a Paul Avery se zlikviduje do stavu alkoholické trosky. U Roberta Graysmithe se čím dál výrazněji naplňuje „nearyovská“ paralela, když ve své vlastně iracionální a zavilé posedlosti odhalit Zodiacovu identitu systematicky likviduje vlastní rodinné zázemí. A film se mění s nimi, postupně kráčí napříč americkými dějinami a rozšiřuje sítě dat, jmen a tezí, které by i u jednoho hrdiny byly rozsáhlé, zatímco u tří vyžadují maximální pozornost a k plné rekonstrukci hned několik zhlédnutí.
Svižná kriminálka první třetiny přechází do unavené rezignace ze stovek podezřelých, žádných výsledků a nedostatků přímých důkazů. A v poslední třetině, kdy už se vzdali Toschi i Avery, sleduje jen neúnavný Graysmithův skautíkovský boj. Celý film pečlivě přebírá estetiku dobové kinematografie, kdy byly filmy neuhlazené, soustředěné na společensky obtížně zařaditelné hrdiny a většinou se ne zrovna pozitivními závěry. Zrnitý a vybledlý obraz vyvolává nikoli vzpomínky na realitu doby, kterou možná někteří z amerických diváků mohli zažít, nýbrž vzpomínky na filmovou realitu rekonstruující dobu na filmových plátnech a televizních obrazovkách.
Jen dvě časosběrné pasáže mezi jednotlivými částmi filmu reflektují hyperstylizovanou estetiku charakteristickou pro režiséra Davida Finchera. První montáž nabízí prolínání neexistujícího světa čísel, Zodiacových šifer a městských map s tvářemi hrdinů a pohybem postav v prostorách v prvním případě. Druhá je pak tvořena simulací časosběrného sledování stavby mrakodrapu. Obě sekvence upozorňují na jakýsi posun v organizaci světa, který sledujeme. Kompoziční motivovanost těchto zdánlivě stylisticky nezapadajících pasáží je zřejmá a na elementární úrovni film dělí do naznačených odlišných celků. Nijak se tím ale nesnižují jeho požadavky na diváckou pozornost, schopnost zpracovávat mimořádné množství informací a vytvářet síť souvislostí.
Odosobněnost filmu a znemožnění tradiční "identifikace" (nikdo není modelová kladná postava) ovšem nepopírá obdivuhodnou preciznost de facto každé scény. Snímek klade důraz na různá hlediska i profesní rámce (policejní: Toschi, reportérský: Avery, analyticko-encyklopedický: Graysmith) a během vražedných scén se výrazně soustředí se na pozice oběti. Některé vražedné scény jsou vystavěny úchvatně matoucím způsobem. Kamera například z ptačí perspektivy sleduje jedoucí taxík, do toho hraje dobová píseň (další z kontextualizujících prvků filmu) a vypadá to jako typicky fincherovská mezihra ve vyprávění, ale jakmile taxík zastaví, provrtá řidiče několik kulek ze Zodiacovy zbraně na zadním sedadle.
Zodiac by si zasloužil pečlivou analýzu všech postupů, podrobně rozebrat každou scénu a odhalit maximum detailů jeho obdivuhodné propracovanosti. Ale to určitě nebudu dělat v recenzi, protože by bylo nespravedlivé vás o to potěšení připravit. Brilantní herecké výkony všech představitelů (zejména ústřední trojice) vám umožní přestát i dvě a půl hodiny chrlených dat, možných spojení a komplikovaných teorií. A pokud u filmů jen trochu rádi namáháte mozek (v nejlepším případě na ně chodíte dvakrát/třikrát a doma si kreslíte grafy), bude pro vás Zodiac dokonalým filmem. A dokonce se možná budete i regulérně bát nebo přinejmenším cítit napětí, protože u přes nevídanou hustotu dat na minutu filmu je v něm několik velmi znepokojivých thrillerových scén. Ale to jen tak na okraj. Hlavní jsou ty grafy.