Pokoušíme se na postavy napojit mentálně, jak nám radí tradiční divácká zkušenost – tj. automatická snaha identifikovat se s jejich psychickými postupy... motivacemi v chování. Ale film nám to neumožňuje, postavy nenechává vyvíjet se, ale pouze mění dominanci jejich pozic ve vyprávění: velitel zemře první, zpochybní se jasná hierarchie a hledá se vůdčí osobnost. Některé postavy se odvolávají na psaná pravidla (zástupce velitele Harvey), další se o vůdčí pozici zasazují chováním (Mace), jiné pronášejí klíčová racionální rozhodnutí (vyvraždit několik členů posádky kvůli kyslíku), proti kterým se nedá – i přes jejich mrazivost a „neetičnost“ – nic namítat (Corazon). Ale jak už to bývá, ten nejotrávenější v pozadí je nakonec tím, kdo má od frenetické situace největší odstup a je schopen být skutečný vůdce (aneb skutečného hrdinu v očích diváka dělá to, že hrdinou být nechce) - Capa.
Sunshine ale nenabízí distancovanou podívanou, kdy jen nezúčastněně sledujeme hrdiny na plátně a na základě žánrových zkušeností dedukujeme jejich další osud (jako např. u slasheru), případně odhalujeme koncept skrytý v pozadí a implicitně sdělující nějaké skryté informace (jako u uměleckého vyprávění). Ne, on pouze přesouvá rovinu identifikace z mentální na fyzickou, protože zatímco si jen těžko můžeme představovat, jak bychom se ve stávající situaci cítili, poměrně snadno si můžeme představit, jak bychom cítili fyzické aspekty osudů postav. Všichni jsme se někdy spálili, bylo nám zima nebo jsme nemohli dýchat.
Film hyperbolizuje fyzické prožitky ve zpomalené podobě a zintenzivňuje jejich prožitek... ať už to motivuje realisticky (jsou ve speciálních oblecích a neuvěřitelná teplota se k nim postupně propaluje), nebo umělecky (smrt člověka přímo a bez ochrany vystaveného otevřené sluneční záři by trvala jen zlomek vteřiny, zatímco její filmová podoba představuje několik nekonečných vteřin). Kdokoli se někdy v životě topil a zažil pocit, kdy nadechnutí se – jakkoli po tom tělo touží – by znamenalo smrt, nebude se asi cítit dobře při „vdechnutí“ nicoty vesmíru. Filmový teoretik Torben Grodal psal ve své knize o takzvaném „schizoidním žánru“ – utrpení postav v některých extrémně krvavých hororech je podle něj tak silné, že se od nich odpojíme a začneme hodnotit estetické aspekty scény či žánrovou strukturaci).
Sunshine se ale do schizoidu přepne až v závěrečné fázi vyprávění, kdy už najednou není podstatné samotné přežití postav (nemohou se dostat zpátky, nemusí tedy ani přežít), ale samotné splnění úkolu. Žánrové potěšení z vyvražďování jednotlivých postav se tedy nedostavuje, protože retarduje plynulost vyprávění a ohrožuje tedy nikoli náš strach o postavy, ale pouze strach o finální „zapnutí Slunce“. Tento aspekt proměny divácké pozice ve vztahu k filmu pociťujeme zejména v zoufalé chvíli, kdy hrdina jednoduše zakopne a nemůže se v těžkém zlatém obleku vztyčit zpátky na nohy. Snaha splnit úkol přece nemůže ztroskotat na něčem tak banálním, říkáme si my i hrdina.
A kam jsme se dostali? Tam, kam postavy... zahodili jsme tradiční morální modely, nezáleží nám na životech postav, ale na životě Slunce.
Film nás důmyslným přepínáním různých modů vyprávění v rámci jednoduchého a přímočarého vyprávění donutil udělat to, co postavy už udělaly dávno a co je pro nás dělalo psychologicky obtížně přijatelnými (ba téměř plochými a tezovitými). Psychologičnost nahradilo odlidštění, strach o postavy strach o misi a morální hlediska chladnokrevná racionalita. Uměleckou vznešenost nahradila surová žánrovost... přičemž ale právě ta nás donutila alespoň na zbytek filmu tradiční měřítka. A s tímto vědomím nám pak závěrečné titulky přehrají film v podobě ukázek z klíčových scén ještě jednou a vy si můžete už z nového hlediska projít všechno znovu. Nevím, jak vy, ale já jsem se najednou na leccos díval jinak.
PS: U toho filmu by se dala analyzovat spousta věcí - téma pozorování, opozice chladu/horka nebo absolutního světla/temnoty vesmíru, metody herectví a sémantická pole hvězdnosti, modely snímání (děj se odehrává v jiné místnosti, než zabírá kamera), intertextuální mapa (ve filmu je řada odkazů na jiné filmy), hra s chytře ukrytými narativními vodítky a tak dále. Ale ať , sakra, něco zůstane na jindy, ne? ;)