středa 18. května 2011

Co nového, kočičko?

Komedie Co nového, kočičko? plní v allenovské DVD kolekci roli spíše jakési kuriozity, a to nejen proto, že ji nerežíroval. Pokud tuto sérii článků pojímám jako svého druhu analyticko-interpretační osu vedenou napříč filmovou tvorbou Woodyho Allena, tak Co nového, kočičko mnohem více pasuje do kontextu kinematografie či obecněji (pop)kultury šedesátých let. Možný svět tohoto filmu je v řadě ohledů zásadně rozporný s tím mým a moje vědomí zřejmě není nastaveno, aby dokázalo jeho nastavení pobrat. Zkusím se tedy zaměřit spíše na pozici filmu v souvislostech doby vzniku a až na závěr zmíním vazby na Allenovu pozdější tvorbu.

Snímek původně vznikl na popud v šedesátých letech velmi populárního amerického herce Warrena Beattyho a nadějný mladý komik Woody Allen byl v závislosti na tom roku 1964 osloven producentem Charlesem Feldsmanem, aby napsal scénář. Scénář napsal, ve filmu si zahrál, ale – soudě podle Allenových naježených (eufemismus pro otevřeně nenávistných) reakcí na tento snímek – se ho tvůrci během produkce příliš nedrželi. Zjednodušeně řečeno, šedesátá léta byla obdobím sexuální revoluce, požitkářského životního stylu, psychoanalýzy… a politických konfliktů, v čele s bouřící se mládeží.

Když si odmyslíme poslední část věty, dostaneme základní východiska filmu Co nového, kočičko?, jež je ovšem třeba doplnit ještě o nové vzepětí hvězdného systému, krizi Haysova kodexu, vzestup uměleckého filmu a silné vědomí kinematografických dějin. Film je pak okázalou přehlídkou všech těchto vlivů, přičemž jejich vzájemné střetávání se a střídání de facto posouvá „vyprávění“ akcidentálně kupředu. Jinak řečeno, pohyb vpřed je dán především náhodou, kdy se k sobě věci vážou na základě zdánlivých pravidelností v chaosu než prostřednictvím vědomé kauzality událostí či logiky uplatnění uměleckých postupů.

Základní rámec tvoří dilema patologického proutníka Michaela, který miluje dívku Carol, ale odmítá přistoupit na možnost sňatku. Není totiž schopen zkrotit svou závislost na ženách (či spíše sexu) – a nutno říct, že ženy v jeho okolí mu to neusnadňují a vrhají se po něm jako šílené. Michael zajde za bláznivým psychiatrem Fassbenderem, který mu ale není schopen pomoci, neboť po ničem netouží víc než po Michaelových problémech. A aby toho nebylo málo, do Michaela se zamiluje žena, kterou by strašně chtěl Fassbender. Mezi tím pobíhá nebohý mladík Victor, který zase miluje Carol, ale jeho svůdnické zkušenosti nejsou valné.

Ovšem tento milostný mnohaúhelník netvoří základní vzorec zápletky, který by byl v závislosti na klasických normách sledován, rozvíjen a nakonec dotažen do logického závěru. Je to naopak jen impulz pro sled podivně pospojovaných událostí, kterýžto nakonec vždycky dojde do místa, kdy se Michaelův a Carolin vztah už-už vyřeší, ale nějaká další ženská to znemožní. Michael by nejradši nebyl nadržený, ale je – Fassbender je nadržený rád, pořád a s vášnivým nasazením – Victor je nadržený romanticky. A všechny ty ženy? Ty jsou nadržené čistě pudově, protože šovinističtější film možná nikdy nevznikl.

Nespoutaná komika filmu je upřímně anarchistická a chaotická, přičemž neustále těká mezi různými výše zmíněnými zdroji: švédským uměleckým filmem (Bergman), italským uměleckým filmem (Felliniho 8 a půl), obecnějšími pop-kulturními odkazy (na Jamese Bonda, na bratry Marxovy, na Becketa, na Růžového pantera), Kinseyho zprávy (ačkoli je nikdo nezmíní, poselství "převzaté" z těchto dvou vlivných knih je jasné: každý to chce… pořád) a především hvězdným systémem. Celé to totiž působí především jako přehlídka dobových hvězd: Peter O’Toole, Peter Sellers, Romy Schneiderová, Capucine, Ursula Andressová atd.

Hvězdy se potkávají, hvězdy žertují, hvězdy odkazují na své předchozí filmy, hvězdy prostě blbnou – není to vypravěčsky či významově příliš motivované, protože jsou to hvězdy a tak nějak si to tehdy mohly dovolit, neb to bylo pro nadšené diváky prďácké. Jinými slovy, snímek působí jako jeden téměř dvouhodinový šílený večírek plný drog. Ačkoli je nikdo ve filmu nebere, celý fikční svět je jimi provoněn, prosáknut a posypán. Sice se tam často pije, ale… samotný alkohol takhle mocná zbraň není.

Obecně se předpokládá, že oním zlomovým filmem, který definitivně „zabil“ Haysův kodex – tedy soubor moralistických (auto)cenzurních pravidel, co se ve filmu mohlo a nemohlo ukázat –, bylo Kdo se bojí Virginie Woolfové. Tento působivý snímek sice vznikl ve stejném roce 1965 a nelítostně likvidoval sen o amerických rodinných hodnotách, ale Co nového, kočičko? je ve vztahu k ustaveným morálním normám mnohem destruktivnější. V adaptaci Albeeho dramatu totiž rozklad hodnot vede v nepříjemné milostné hře k deziluzi a depresi, zatímco Co nového, kočičko? v něm vidí úžasnou zábavu.

Snímek se částečně kryje za to, že se odehrává v milostnými mýty opředené Paříži a že se odkazuje k tradici němých i zvukových grotesek (které se však přes zdánlivý chaos řídily velmi jasným formálním řádem). Ovšem jeho hédonistická ideologie je křičená do světa v každé jednotlivé scéně a ukazuje šedesáté roky v době sexuálního rozpuku, kdy se Freud rád používal jako záminka, že hédonismus je nejpřirozenější (nejsvobodnější) životní styl. Z dnešního pohledu víme, že i šedesátá léta nakonec čekala deziluze: nekonečná válka ve Vietnamu, politické represe, atentáty, rozpad hippies ideálů, a nakonec AIDS.

Co nového, kočičko? tak působí jako určité znamení doby. To nám ovšem nebrání z dnešního hlediska pozorovat, jak se do snímku promítly pozůstatky Allenova původního scénáře: rychlé slovní výměny, citace evropského uměleckého filmu, prvky nevyhnutelné tragičnosti ve vidění milostných vztahů. Současně v případě jeho postavy Victora zůstaly i jemné vizuální gagy. Tyto dodnes z celého toho nadrženého šílenství vystupují jako záblesky umělecké racionality, například když se Victor v sauně opakovaně snaží „zprůhlednit“ si zamlžené brýle.

Snímek vydělal spoustu peněz a dodnes jde o velmi oblíbenou komedii, která je však druhem nespoutanosti a formální nestřídmosti mnohem bližší francouzské komediální tradici než té americké, ke které se v odkazech hlásí. Pro fanoušky sexuálních frašek a hvězd (či životního stylu) šedesátých let jde dodnes o ideální spojení všech zmíněných oblastí. Allenovští fanoušci pak ve filmu uvidí především kuriózní důkaz banality, že scénář je jedna věc a výsledný film druhá. To koneckonců zjistí nejen oni, ale došlo to tehdy i samotnému Allenovi, který čtyři roky poté natočil svůj režijní debut Seber prachy a zmiz.


DVD s filmem vydává PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 16. 5. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.

čtvrtek 12. května 2011

Stíny a mlha

Stíny a mlhu vytvořil Woody Allen roku 1992 a patří mezi jeho nejokázalejší filmové experimenty s filmovým stylem ve smyslu stylizace do konkrétního vzorce. Byl celý natočen v ateliérech, je černobílý, velmi „nerealistický“ a odkazuje na německý filmový expresionismus a tzv. Kammerspiel. Tato definice na pomezí dvou různých estetických směrů je důležitá. Expresionismus pracoval s výraznými kulisami a ostrými – realisticky nemotivovanými – přechody mezi světlem a stínem, přičemž vše zmíněné Stínech a mlhách najdeme, dokonce včetně lehkého motivu nadpřirozena v podobě obřího nočního zabijáka, který terorizuje německé městečko a spustí proces vyprávění. Ovšem expresionismus měl poměrně statickou kameru, pohyb v prostoru stavěl hlavně na posunech herců po mizanscéně. Pozdější Kammerspiel naopak zapojil kameru značně pohyblivou a než na nadpřirozenou tematiku se soustředil na osudy „malých lidí“. A co je důležité, pro Stíny a mlhu platí i toto řečené – dokonce snad ještě výrazněji než expresionistická charakteristika. Koneckonců jméno hlavního hrdiny bezesporu lze v tomto ohledu považovat za nomen omen: Kleinman.

Není překvapivé, že Allen se v rozhovorech se Stigem Björkmanem zmiňuje o inspiraci v díle Friedricha Wilhelma Murnaua: „Murnau byl mistr. [...] Když pomyslím na stíny, mlhu, hrozivé postavy a na to, jak je někdo za noci venku, připomínám si německé mistry, kteří často pracovali s podobnou atmosférou. A tvořili své filmy v ateliérech“ (Björkman, Stig (1996): Woody o Allenovi. Praha - Litomyšl: Paseka, s. 209). Murnau totiž vynikl v obou zmíněných směrech a jeho díla byla značně konceptuální a poetická, mnohem víc než Langovy otevřeně narativněji zaměřené filmy. Jak jsem naznačil, i Allen natočil celý svůj film v ateliéru, pracoval spolu se svým kameramanem Carlem di Palmou se silným protisvětlem a realističnost záměrně obětoval atmosféričnosti (Tamtéž, s. 210). Co je ale podstatné, i svůj film podřídil silnému konceptu: natáčel v dlouhých a složitě komponovaných záběrech bez střihů a každou scénu pojal jako vlastní celek, natáčený vlastním stylem: „Řekli jsme si, že obsah každé scény nadiktuje její formu. Všechno bylo pospojované stíny a mlhou“ (Tamtéž, 208).

Hlavním hrdinou filmu je úředníček Kleinman. Jeho bezvýznamný život nabude na nečekaných obrátkách během jedné noci, kdy je městskou domobranou vyburcován z postele, aby se přidal k honu na tajemného škrtiče, který chodí ulicemi a vraždí. Navzdory murnauovské inspiraci by ale bylo nespravedlivé Stíny a mlhu označovat „jen“ za vycizelovanou stylistickou hru, protože Allenovo dílo má mnohem komplexnější ambice (ačkoli v rozhovorech o nich nemluví). Nehodlám se příliš pouštět - parafrázuje Umberta Eca - do interpretačních toulek, ale Stíny a mlha se mnohem víc než k tematice německých filmů desátých a dvacátých let obrací k tematice (i atmosféře) románů Franze Kafky. Fikční svět díla je prosycen absurditou, obviňováním systémových řešení, kritikou úřednického světa. Lékař je v existenciální krizi, vysoce postavení úředníci jsou úchyláci a křiváci, a organizovaná domobrana banda manipulovatelných psychopatů; to by se „líbilo“ filmovému historikovi a teoretikovi Siegfriedu Kracauerovi a jeho čtení zmíněného období německé kinematografie symptomatologickou optikou sklonu k nacismu.

Jsou vůbec v tomto světě nějací v jádru „čistí a dobří lidé“? Jistě, v cirkuse – což je dějová linie nějakou dobu paralelní k té Kleinmanově. Intelektuálně nesmělá, ale charakterově „liliovitá“ cirkusová umělkyně se pohádá se svým přítelem, který jí zahýbá s jinou holkou z cirkusu, a uteče z dom... z maringotky do města, kde potká Kleinmana. A jsou v tomto světě nějací intelektuálové? Prostředí tříbící vědomosti a hlubší uvažování o filozofických otázkách? Jistě, v bordelu – kam se film opakovaně vrací a který představuje v nejistém časoprostoru místo relativního klidu. Allenova převrácená perspektiva narušování zavedených představ, ve které je cirkus nakonec místem vykoupení a bordel místem vzdělanosti, ve kterém probíhají sáhodlouhé existencialistické disputace, ovšem nezapomíná na vyprávění. Ačkoli jeho snímek záměrně mate a nechává některé příčinné řady dlouho otevřené, ve výsledku vykazuje dokonalou obeznámenost s konvencemi tzv. klasické narace, které ve své umělecké persifláži sebevědomě uplatňuje.

Jako správný americký umělec („správný“ berte s nadsázkou, byť dobře míněnou) si Allen nenechá stylizací přebít příběh – a tak důsledně dohlíží na to, aby se jednotlivé scény logicky (či spíše kauzálně) provazovaly a aby celý film sledoval jasné dramatické cíle: honba za škrtičem a snaha o napravení cirkusáckého milostného vztahu, a to včetně naplnění touhy po dítěti. Je to příběh pomalý a vedený spíš spirálovitě než přímočaře, ale nechybí v něm systematicky vystavěné napětí, kdy třeba určitý zdánlivě bezvýznamný prvek získá na významu až mnohem později, a postava se tak ocitne pod tlakem falešného obvinění ze zločinu. A třebaže je bohatě sycený snahou o obecnější myšlenkový rámec, představuje mnohem klasičtěji a poctivěji budovanou „story“ než většina dosavadních Allenových filmů. Ale toto paradoxní spojení několika významových systémů (uvědoměle citujícího stylu, klasicky budovaného příběhu a filozofického zamýšlení se – bez obvyklé karikatury intelektuálů) je nakonec z estetického hlediska velice plodné.

středa 4. května 2011

Fikční světy Jamese Bonda: reakce na kritiku Tomáše Uhera

Už několikrát se mi stalo, že můj text byl v nějakém jiném textu parafrázován či citován s tím, že posouval či úplně míjel původní postuláty. Většinou jsem to přecházel bez většího komentáře, ale na nedávno obhájenou magisterskou práci Tomáše Uhera „Proměny fikčního světa ve filmové sérii o agentu Jamesi Bondovi“ cítím jistou povinnost komplexněji zareagovat. Uher se ve své magisterské práci relativně rozsáhle (na téměř osmi tisících znacích) vymezuje k mému textu do Cinepuru „Návod na použití Jamese Bonda. Vezměte čtyři fikční světy, protřepejte a promíchejte“ (Kokeš, 2009). Píše o inspirativnosti článku (děkuji) i o neudržitelnosti některých mých závěrů – s čímž nemohu souhlasit ve většině bodů, které uvádí jako příklady této neudržitelnosti.

A tak protože já jsem psal, „že ambicí textu není poskytnout dokonale fungující systém nebo uzavřenou analýzu, ale spíše vznést návrh čtení, který je otevřen další debatě,“ a Uher píše, že „[p]akliže však Kokeš pojímal svůj článek jako otevření diskuse na dané téma, pak je tato práce určitou odpovědí a pokusem o přesnější, obsáhlejší a hlubší revizi fikčních světů bondovek“ (Uher, 2011: 8), pojďme se do této debaty pustit. Na prostoru následujícího se textu se ovšem nebudu vyjadřovat k celku jeho magisterské práce (která je rovněž v něčem inspirativní, ale jakožto teoretik fikčních světů mám značné - a často zcela zásadní - potíže s tím, jak je v ní s teorií fikčních světů neodůvodněně nakládáno i k jakým závěrům dospívá), ale půjde o diskuzi nad mým původním textem.

Jak vyplývá z výše uvedeného citátu, šlo v mém případě především o metodický experiment či teoretickou hru, takže článek skutečně nechtěl vytvořit úplný systém, ale jeho ambicí bylo sloužit primárně coby inspirace k dalšímu uvažování. Koneckonců jeho východiska a způsob nakládání s bondovskými fikčními světy jsou na míle vzdálené mým vlastním návrhům původní teorie audiovizuálních fikčních světů (v seriálové fikci), jak jsem je předložil v několika konferenčních příspěvcích, populárních článcích, studiích, magisterské práci... a dopracovávám do úplné podoby v disertaci. Jak píše i Uher, základním východiskem mého textu bylo narušit iluzi, že bondovská série tvoří jednotný fikční svět, resp. jednotný systém děl, s níž se často setkáváme v kritické reflexi zejména posledních dvou filmů (Casino Royale, Quantum of Solace).

Navrhl jsem členění bondovského univerza do čtyř fikčních světů, označených písmeny:

1. Literární fikční svět (A) - Svět Flemingových románů (na který navazuje linie parafikčních světů literárních pokračovatelů, jež vytvářejí určitou alternativu k filmové sérii - tou se zabývat nebudu).

2. Klasický fikční svět (B) - Svět konstruovaný prvními pěti filmy Dr. No, Srdečné pozdravy z Ruska, Goldfinger, Thunderball, Žiješ jenom dvakrát a V tajné službě Jejího Veličenstva.

3. Postklasický fikční svět (C) - Svět tvořený všemi bondovkami s Rogerem Moorem a Piercem Brosnanem plus filmy Diamanty jsou věčné a James Bond – Dech života.

4. Revidující fikční svět (D) - Svět filmů Povolení zabíjet, Casino Royale a Quantum of Solace.

Tyto pak podle mě „na sebe důmyslně odkazují a pouze sugerují pocit jednolitosti. Čtvrtý svět představovaný zejména restartující dvojicí filmů působí divácky rušivě jednoduše proto, že narušil kontinuitu odkazování a nenavazuje na fikce bezprostředně předcházející“ (Kokeš, 2009). Ovšem nemohu souhlasit s tím, že u „světa A na prvním místě uvádí[m], že funguje nezávisle na světech ostatních, kterážto skutečnost jej odsouvá mimo hlavní zájem“ (Uher, 2011: 14). Právě naopak tvrdím, že pole tvořené světem A – tedy původními Flemingovými romány – je mimořádně důležité pro charakterizaci světů B a D, a naopak určité odpoutání se od světa A je distinktivním rysem světa C.

Podle Uhera jádro problému mé práce spočívá ve snaze „vytýčit společné rysy filmů náležejících ke stejnému fikčnímu světu a jednotlivé fikční světy (jejich podmnožiny) tímto oddělit, sahá Kokeš po argumentech, které jsou neudržitelné.“ Za prvé (i podle něj) postuluji tzv. 5P (5 pravidel), které jsou pouhým výběrem z různých populárních seznamů „povinných prvků v každé bondovce“:

„1. Bond se přinejmenším jednou představí ve formě: Bond. James Bond. (alt. „Jmenuji se Bond. James Bond.“ „Jsem Bond. James Bond.“)

2. Bond vždy pije koktejl vodky a Martini v podobě: „Protřepat. Nemíchat.“

3. Bond hodně cestuje.

4. Bond zabrání globálnímu problému.

5. Bondovský padouch má po boku fanatického zabijáka“ (Kokeš, 2009).

Neříkám však, že tyto prvky platí všude a za každých okolností, ale že se u nich naopak obvykle předpokládá, že platit budou – a já pak v jednotlivých světech A-D rozlišuji, nakolik (ne)jsou naplňovány. Nicméně, to není jádro mé argumentace, jakkoli mě z toho Uher obviňuje: podstata mé argumentace tkví v tom, do jaké míry a jakým způsobem jednotlivé bondovské fikční světy odkazují (a) na bondovské fikční světy předchozí, (b) na jiné fikční světy než bondovské (JFS), (c) na aktuální (reálný) svět našeho bytí (AS). Toto je základ mé klasifikace; nikoli „vytýčit společné rysy filmů“ (Uher, 2011: 14), ale spíše se naopak zaobírat tím, kde je "jednota" či "společnost prvků" narušována či posouvána. Oněch 5P je jen dílčí demonstrativní výpomoc, analytický nástroj – což ale Uher zcela opomíjí a výrazně tak mou argumentaci dezinterpretuje.

Klíčová je má charakterizace literárního světa A:

„Svět A je tvořen jako fikční alternativa k válkou zdecimované Británii, která ztratila pozici klíčové velmoci. Ve fikčním světě Flemingových románů je Británie mocná, užívající si luxusu a s nejlepší tajnou službou na světě. Ta je navíc obohacena o kategorii agenta s povolením zabíjet (což upravuje morální standardy fikčního světa), do které patří i Bond. Svět A čtenáři sugeruje pocit silného spojení s aktuálním světem“ (Kokeš, 2009).

Na základě toho pak rozeznávám vlastnosti světa B:

„James Bond světa B sice nese stejné jméno a povolání jako ten knižní, ale vychází mnohem více z americké seriálové, komiksové a literární tradice (tedy z JFS) než z Flemingových knih. Je sebevědomější, nezranitelnější, více požitkářský a mnohem sebeironičtější. Svět B nepředstavuje přímou adaptaci knižního světa A, ale navazuje na něj systémem odkazů: interpretací poválečné britské pozice, špionážním rozvrstvením během studené války, organizací britské tajné služby. Každý z pěti filmů nabízí stylisticky i vypravěčsky odlišnou interpretaci světa A, která ale pokaždé navazuje na síť prvků Flemingových knih“ (Kokeš, 2009).

Z toho potom vyplývá, že oněch 5P není důsledně, natož nezbytně naplňováno, resp. v žádném z filmů ve světě A nejsou naplněna všechna pravidla společně. Neříkám tedy nic ve smyslu, že sama o sobě uplatněna nejsou – a tudíž je pravda, když Uher píše, že „Žít a nechat zemřít hraje technika mnohem menší roli než v některých dílech fikčního světa B (Žiješ jenom dvakrát, Thunderball)“ (Uher, 2011: 15), aniž by to něco měnilo na pravdivosti toho, co tvrdím. Spíš naopak, jak vysvětlím dále. Uher píše, že

„Nic neříkající je ‚velká role tajných služeb a studené války ve vyprávění‘ [Kokeš, 2009] světa B. Opozice výhod-západ [sic!] je tematizována pouze u dvou ze šesti filmů řazených do této kategorie (Srdečné pozdravy z Ruska, Žiješ jenom dvakrát, v případě Goldfingera je to okrajový motiv: Goldfinger získá atomovou bombu díky agentům „rudé Číny“, která si klade za cíl ekonomickou destabilizaci západu). Velká role tajných služeb prochází kontinuálně celou sérií a v některých dílech, nezařazených do světa B, nabývá přinejmenším stejně výrazné úlohy (Agent, který mne miloval, Povolení zabíjet, Quantum of Solace). Neméně vágním rozlišujícím rysem je, že kontrast k výše zmíněnému politickému pozadí tvoří Bondův ‚lehce sebeironický přístup komiksového hrdiny‘ [Kokeš, 2009]“ (Uher, 2011: 15).

Já ovšem píšu, že „[p]ocit jednotnosti světa [B] tedy tvoří především přejatá podoba flemingovské verze dobové reality a velké role tajných služeb a studené války ve vyprávění, přičemž kontrast k nim tvoří Bondův lehce sebeironický přístup komiksového hrdiny“ (Kokeš, 2009). To je ovšem v kontextu předchozího řečeného trochu něco jiného. Uher vynechává první část tohoto tvrzení, které je určující pro další dvě části, které se od ní odvíjí. Klíčová stále zůstává myšlenka, že svět B je odvislý od komentáře k literárnímu světu A, kde ovšem Bond není lehce sebeironický komiksový hrdina, což píšu výše – a proto kontrast.

Ale i kdybych měl polemizovat s Uherovým tvrzením jako takovým: Dr. No je Číňan (Východ), v Thunderballu je silně tematizovaná pozice ohroženého Západu a totéž platí pro V tajné službě Jejího Veličenstva, kde Západ působí jako jednotná síla – napříč morálními či zákonnými normami (otec Bondovy milované se opravdu neživí legálně). Naopak síla padoušské organizace SPECTRE je v tom, že stojí mimo tento bipolární model, a proto může oběma stranami manipulovat. Kromě toho čínská jaderná bomba, kladoucí si za cíl ekonomickou destabilizaci západu, rozhodně není s ohledem na dobu vzniku „okrajový motiv“. A pokud síla tajných služeb nabývá v některých dalších dílech světů C a D stejně výrazné úlohy jako ve světě B, je to opět potvrzení mých předpokladů: a sice, že „svět C odkazuje především ke světu B,“ respektive, že „Svět C sice v některých případech vychází ze zápletek knižních předloh, ale otevřeně navazuje jen na svět B“ (Kokeš, 2009). A svět D (Povolení zabíjet, Quantum of Solace) je přímo založen na oscilaci mezi světy A a B – ovšem ve výrazně aktualizované podobě, transponuje je do kontextu ideologického nastavení současného světa. Kde je problém?

Od tohoto nepochopení či posunutí mých východisek – kdy není důležité, co mají nutně filmy společného, ale jak se váží k filmům předchozím – se pak odvíjí i další Uherova dezinterpretace mé klasifikace. „Nedokáže obstát výběr filmů, na které jsou uplatněny charakteristiky fikčního světa C – důraz na techniku, exotičnost scén, padouchové s bizarními plány“ (Uher, 2011: 15). Jenže já neříkám, že ve všech filmech je toto obsaženo, ale že tyto filmy kromě 5P posilují důraz například na tyto prvky (neříkám, že nezbytně a vždy na všechny). A pokud Uher říká, že „a konečně, už Dr. No přichází s bizarním padouchem, geniálním vědcem s protézami místo rukou, který za použití speciálních prostředků usiluje realizovat svůj plán na ovládnutí světa“ (Uher, 2011: 15), platí totéž, co jsem psal výše – filmy v C hyperbolizují prvky použité už v některých snímcích z B.

Opět tudíž nevidím rozpor ve svých tvrzeních. Dále nikde nemám ani slovo o tom, že bych za jeden z typických prvků bondovek považoval „fyzicky zdatného zabijáka, který je bezvýhradně oddán hlavnímu padouchovi“ (Uher, 2011: 15). Píši pouze o fanatickém zabijákovi. Uher říká, že „v Muži se zlatou zbraní je sám padouch natolik fyzicky zdatným soupeřem, že jako ‚pravá ruka jej provází liliput. V bondovkce [sic!] Moonraker se zabiják přezdívaný Čelisti nakonec obrátí proti svému pánovi a Bondovi v kritickém okamžiku dopomůže k vítězství, díky čemuž odpadá rys fanatické oddanosti padouchovi“ (Uher, 2011: 15). Jistě, s tím nemám problém – ovšem Nick-Nack i Jaws jsou rozhodně fanatičtí, nezávisle na jejich fyzické zdatnosti či pozdější zradě. Ještě bych mohl dodat, že i vražedkyně z Vyhlídky na vraždu nakonec v reakci na Zorinovu zradu sama svého šéfa zradí a zachrání hrdinům krk.

Fakt, že bondovky byly částečně sebeironické už ve světě B (viz Uher, 2011: 15), rovněž nepopírám – ale celý jejich svět nebyl sebeironický v míře (jen v reakcích hrdiny a v jednotlivých prvcích), v jaké to platí pro filmy světa C, které občas neváhaly jít na hranici zesměšnění až okázalé parodie. Ninjové i gladiátorská škola v conneryovských bondovkách působili výrazně (píši o vazbách na komiksy), ale nedeformovaly celý svět, jen vytvořily podmínky pro jeho existenci – což nelze říct pro řadu filmů světa C (netvrdím, že pro všechny – ale nikde taky neříkám, že bylo něco podobného nutnou podmínkou, vlastně se stále vymezuji vůči jakýmkoli konkrétním pravidlům a pomocí 5P je nepřímo ironizuji). Zcela z kontextu vytržené je, že „dále se dozvíme, že je ve fikčním světě C odsouváno pozadí studené války, což s odkazem na výše psané nelze rozhodně považovat za distinktivní rys. Navíc, ve snímcích Jen pro tvé oči, Chobotnička, Vyhlídka na vraždu a James Bond - Dech života, řazených do fikčního světa C, je studená válka přímým podložím příběhů“ (Uher, 2011: 15).

Já totiž píši: „Paradoxně tedy svět C odsouvá prvky, jimiž B odkazoval na A: pozadí studené války, důraz na špionážní aspekty, popření zdánlivé všední rutiny kombinované s nečekanými atrakcemi. Pokud filmy ze světa B obsahovaly flemingovskou verzi aktuálního světa s komiksovým hrdinou, filmy aktualizující svět C nabízejí otevřeně komiksovou fikci navazující spíš na konvence jiných fikcí“ (Kokeš, 2009). Jinak řečeno, netvrdím, že ve filmech nebyla studená válka přítomná, ale že nečerpaly ani tak z aktuální podoby studené války (byť částečně ano – což taky píši), ale uplatňovaly jiné strategie. (A) Čerpaly z B: To je případ Jen pro tvé oči a Dechu života – a i tam je studená válka spíš ironizovaná, nejde o „aktuální“ dichotomii Východ-Západ, ale o spíše alternativní vesmír studené války – viz flemingovské Směrt špionam v Dechu života. (B) odkazovaly na jiné typy fikcí, které zrovna „frčely“:

„Mnohem více než z uspořádání aktuálního světa (jakkoli i z něj) čerpá [C] z JFS: komiksu, televizních seriálů a popkulturních fenoménů. Lze nalézt očividné paralely mezi blaxploitation filmy a Žít a nechat zemřít, mezi Drak přichází s Brucem Lee a Mužem se zlatou zbraní, mezi Star Wars a Moonrakerem nebo mezi Indianou Jonesem (který paradoxně cituje bondovský svět B) a Chobotničkou nebo Dechem života. Ještě viditelnější jsou tyto paralely v 90. letech, kde každý z filmů s Piercem Brosnanem částečně fetišizoval zavedené standardy světa B i předchozích představitelů světa C a zároveň kopíroval současné kinematografické trendy (hi-tech thrillery, hongkongský vliv na hollywoodskou akci atp.)“ (Kokeš, 2009).

U světa D pak nemluvím nutně o negativizaci „identifikačních rysů a pravidel“ (Uher, 2011: 16), nýbrž o tom, že „všechny dosavadní způsoby uspořádání problematizuje“ (Kokeš, 2009). Jinak řečeno, nedodržuje dosavadní posloupnost A -> AS, B -> A, C -> B. Navíc určitě nepomíjím, „že podobnou negativizaci nalezneme i v některých předešlých dílech“ (Uher, 2011: 16), protože pak bych nepsal, že s užitím 5P ve světě B se to má následovně:

„1. Neplatí hned ve třech filmech (Srdečné pozdravy z Ruska, Thunderball, Žiješ jenom dvakrát).

2. V Žiješ jenom dvakrát Bondovi jedna postava nabídne vodku a Martini ve formě „promíchané, neprotřepané“. Ačkoli je způsob přípravy opačný, než velí konvence, hrdina drink souhlasně přijme jako správný.

3. V Dr. No Bond skoro necestuje a pohybuje se jen po Jamajce, kde postupně odkrývá síť souvislostí kolem několika událostí (ztráta agentů, radioaktivní zemina atd.). V Goldfingerovi je James Bond značnou část vyprávění zajat v sídle hlavního padoucha. Ve filmu Thunderball se většina děje odehrává na Bahamách a děj se soustředí na odhalování tajemství pod vodou.

4. Srdečné pozdravy z Ruska tvoří především špionážní příběh soustředěný na strategie různých organizací a Bond žádné globální hrozbě nečelí.

5. Neplatí pro všechny filmy kromě Goldfingera. Padouchové v některých případech mají ochranku (např. Thunderball), ale ta ve výsledku Bondovi neklade žádný velký odpor“ (Kokeš, 2009).

Co je podle mě charakteristickým distinktivním rysem světa D? „Svět D totiž sice pracuje s MK [mezisvětovou konstantou, což je soubor osmi vlastností, které platí pro všechny světy], ale ta má nejdříve pouze potenciál stát se základem světa zahrnujícího kombinaci uspořádání světů A a B. Teprve v průběhu vyprávění se svět D postupně transformuje do této podoby ve spojení s uspořádáním jiných fikčních světů a ‚revidujícím‘ fikčním překladem aktuálního světa“ (Kokeš, 2009). Negativizaci používám jenom jako příklad toho, jak se toho v Casinu Royale a Quantum of Solace mimo jiné dosahuje: prvky navíc přítomny jsou, jen jinak.

Rovněž neplatí, že „Bond se podle něj [mě] stává Bondem se začátkem Casina Roayle. Ano, zabitím druhého muže získává status 007, nicméně Bondem utvářeným identifikačními prvky se stává až na konci filmu“ (Uher, 2011: 16). Přesněji, k druhé půli tvrzení nemám námitek, ale k první určitě, protože já v původním textu píši: „Základní negativizace spočívá ale v tom, že Bond není Bondem (splňujícím body 3 a 5 z MK) odjakživa (= neurčitou dobu od chvíle, než nám byl fikční svět představen), ale stává se jím souběžně se začátkem Casina Royale“ (Kokeš, 2009). A prvky 3 a 5 z MK jsou: (3) Hrdina má kódové označení 007; (5) Hrdina má něco společného s britskou tajnou službou. A ať se na mě kolega Uher nezlobí, tyto prvky splňuje Bond už se začátkem Casina Royale. O komplexní proměně Bonda během filmu Casino Royale pojednávám detailně v analytickém textu Kokeš, 2007.

Zcela podivná je pro mě ale Uherova argumentace tady: „Na místo odsunuté opozice východ-západ se podle Kokeše dostává do popředí fikční překlad aktuálního světa (jakoby opozice východ-západ nebyla do roku 1989 rovněž výsledkem překladu aktuálního světa). Každá bondovka je přeci současná a každá se zakládá na fikčním překladu aktuálního světa, ze kterého také plynou východiska zápletek: hrozba atomové bomby, dobývání vesmíru, drogy, moc masmédií a mezinárodních korporací“ (Uher, 2011: 16). Netuším totiž, na co přesně kriticky reaguje, pokud já sám píši následující:

„Dřívější jasně daná opozice Západu a Východu (dobrých/zlých CIA + MI5/KGB + Stasi) přestala existovat. Fikční svět C ve své fázi po studené válce politické opozice de facto odsunul a předtím je využíval spíše sporadicky (byť si návaznost na aktuální svět udržoval). Naopak v posledních dvou aktualizacích fikčního světa D, zejména pak v Quantum of Solace se politika dostává opět do centra dění, přičemž znejistění a rozvrstvení dobrých a zlých už není definováno opozicí Západu a Východu, ale vše se odehrává pouze na západní straně. Nezlomná autorita britské vlády nebo CIA je zpochybněna, morální axiomy narušeny a fikční svět D v duchu světa A fikčně překládá aktuální svět. Zatímco ale svět A vytvářel pozitivnější variantu a posiloval západní politické sebevědomí, svět D naopak nabízí negativnější a pesimističtější verzi současné politické reality“ (Kokeš, 2009).

Nevím potom, co se vlastně Uherovi nelíbí - a nakonec vzhledem z výše řečenému z mé strany pak nemohu souhlasit, že „[v]ydělení čtyř fikčních světů se mi pro výše vznesené námitky jeví jako neudržitelné“ (Uher, 2011: 16). Mně se zdá neudržitelná spíše jeho argumentace, v níž v lepším případě jen velmi volně nakládá s původními tvrzeními.

Má bondovská studie si navíc nečinila nároky na úplnost, ale spíše na metodicky experimentální a hravé zpřehlednění totality Flemingových románů a bondovských filmů z hlediska určitých předem daných parametrů volně inspirovaných uvažováním teorie fikčních světů. Záměrem bylo především narušit či vyvrátit mnohá zavedená přesvědčení, která v souvislosti s bondovkami zejména v kritickém diskurzu kolují. A když jim budu tvrdit, že každý film je samostatný – a zároveň navazující na ty předchozí, jak jinými o pár řádků níž navrhuje Uher, příliš tomu nenapomůžu. Nehledě na to, že s tím příliš nesouhlasím, protože právě kvůli tomuto uvažování dochází často kritický diskurz ke svým zobecňujícím závěrům: sleduje filmy chronologicky (navíc doba v „paměti“ smazává rozdíly a zdůrazňuje podobnosti), a proto se craigovské filmy jeví být tak „jiné“ a „nebondovské“.

Tím neříkám, (a) že má klasifikace není napadnutelná, i když byla s tímto záměrem jako „otevřený model“ trochu i psána (viz závěr původního článku), (b) že nemám velmi přesnou představu o tom, jak bych k bondovkám přistupoval skutečně z pozice teoretického systému fikčních světů (nejen s volnou výpůjčkou několika elementárních pojmů), a že by nebyl radikálně odlišný. Ale to už je úplně jiná otázka.

BIBLIOGRAFIE:

KOKEŠ, Radomír D. (2007): Re-007 aneb bondovsky nebondovské Casino Royale. Cinepur 16, č. 49, s. 38-41. ISSN 1213-516X.

KOKEŠ, Radomír D. (2009): Návod na použití Jamese Bonda. Vezměte čtyři fikční světy, protřepejte a nemíchejte. Cinepur 18, č. 62, s. 19-22. ISSN 1213-516X.

UHER, Tomáš (2011): Proměny fikčního světa ve filmové sérii o agentu Jamesi Bondovi. Nepublikovaná magisterská práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra divadelních, filmových a mediálních studií.

úterý 3. května 2011

Zlaté časy rádia

Ze všech těch filmů, které se v Allenově tvorbě běžně označují za „autobiografické“, to bezesporu a zcela přiznaně platí jen pro jeden: pro Zlaté časy rádia. Můžeme se dohadovat o tom, nakolik v Annie Hallové nebo Manhattanu Allen čerpal ze svého vlastního života, ale uspokojivého závěru se zřejmě nedobereme… Ovšem první z těchto jmenovaných vlastně s poetikou Zlatých časů rádia pracuje. Pamatujete si to? První scény Annie Hallové, ve kterých je Alvy Singer ještě malý kluk? Pozdější scény plné dohadujících se figurek v bouřlivé židovské domácnosti, když dospělé postavy společně vstupují do Alvyho dětských vzpomínek? Deset let po Annie Hallové se Woody Allen k tomuto konceptu nepřímo vrátil a natočil Zlaté časy rádia.


V rozhovorech se Stigem Björkmanem Woody o Allenovi píše, že „[v]znikl z nápadu vybrat několik písniček pro mě [Allena] důležitých, každá z nich se vázala k nějaké vzpomínce. Pak se ta myšlenka vyvíjet: jak významný pro mě byl rozhlas, když jsem vyrůstal, a jak všem připadal důležitý a oslňující“ (Björkman, Stig (1996): Woody o Allenovi. Praha: Paseka, s. 143). Ve filmu skutečně neustále vyhrávají písničky z konce třicátých a první poloviny čtyřicátých let, kdy se snímek odehrává (ačkoli chlapecký hlavní hrdina záměrně příliš nestárne). Zlaté časy rádia konstruují prostřednictvím vypravěče mimo obraz – samotný Allen – dvě velké oblasti: (a) radiový průmysl se všemi mýty, „rozhlasáky“ a hvězdami, (b) svět lidí z hrdinova okolí, jejichž každodenní život je propojen s rádiem.

Film nevypráví klenutý příběh, který by ho spojoval od začátku do konce (i kdyby ten příběh měl být tak členitý, neuspořádaný a v zásadě jednoduchý jako v Annie Hallové). Jde o v zásadě o dlouhou řadu menších a větších, méně a více důležitých příhod, které se dějí v obou ze zmíněných oblastí. Tyto jsou ve velké míře vázány na hrdinovo okolí, v menší míře na jeho vzpomínky: že o nich slyšel, a tak tvoří součást jeho širšího povědomí o době a světě, ve kterém žil. Mezi oběma světy se volně přechází, divák není omezen jen na jedno hledisko, ale vševědoucí Allenův vypravěč ho nechává volně přecházet napříč světem „obyčejných“ lidí a velkým světem kolem média. Nahlížíme tak do rozhlasových studií (což vytváří zábavné kontrasty), na velkolepé večírky i do hrdinových představ.

Ačkoli tedy Zlaté časy rádia vyprávějí o lásce k rozhlasu a každodenní kultuře, která byla založená na jeho sledování, samy o sobě „rozhlasové“ nejsou, neustále obohacují zvukový prostor o nespočetné vizuální podněty, paralely a kontrasty. Hlasový představitel neohroženého akčního hrdiny rozhlasového seriálu Maskovaný mstitel je menší plešatý pán; v rozhlasové sféře dokonalému bohatému páru – který každé ráno „snídá“ se svými posluchači a rozpráví o bujarých večírcích v přepychových podnicích či setkáních s velkými osobnostmi – manželství zdaleka nefunguje, jak by mělo; a iluze zvukem vytvářeného fikčního prostoru rozhlasových her je likvidována tím, že nám film umožňuje nahlédnout, jak tento „fikční svět“ ve studiu za pomoci primitivních prostředků vzniká.

Ovšem nejparádnější na Zlatých časech rádia je plastičnost, s jakou svůj časoprostor zalidňují neuvěřitelným množstvím okouzlujících dospělých figurek, které podobně jako v Annie Hallové odpovídají lehce karikovanému zpětnému pohledu na dětství. Allen říká: „Zlaté časy rádia vidím v zásadě jako kreslený film a herce jsem obsazoval podle toho, zda se do něj hodili. Když se podíváte, jak vypadají strýc Abe, matka, učitelka, babička s dědou, tak všichni mají přehnaně karikovanou podobu skutečných lidí z mého života“ (Tamtéž, s. 146). A všechny tyto postavy jsou fantastické, dodávám. Metodu kontrastu a lehké absurdity ve stavění podnětů vedle sebe Allen nevkládá jen mezi oblast posluchačů a oblast rozhlasu, ale i mezi jejich jednotlivé obyvatele.

Věčně rozhádané židovské páry hrdinovy rodiny, bydlící všechny v jednom domě, se vlastně mají hrozně rády, což ale nečiní jejich neustálé půtky o nic méně zábavnými. Výborné je to vidět na scéně u rabína, který vytýká chlapcovým rodičům, že ho neumí přísně vychovat. A aby všichni dokázali, jak to umí, nelítostně během svého dialogu chlapce pohlavkují… a dohadují se, kdo lépe a kdo na to má větší právo. A na konci to rabín uzavře slovy: „Už toho hocha nechme, nebo mu ublížíme.“ Je to úžasně groteskní moment, který navíc získává svou paralelu v téměř závěrečné části filmu: Otec řeže chlapce řemenem za jednu klukovinu, ale během tohoto výprasku začíná v rádiu (slavná) reportáž o holčičce, která spadla do hluboké studny. Otec přestane chlapce bít a začne ho hladit po hlavě.

Ovšem tok často zkratkovitých vzpomínek a jen volně spojených či zcela nespojitých epizod by jen těžko udržel i při precizním načasování point a skvělých hercích (čehož je plně dosaženo) divákovu pozornost po dobu téměř hodiny a půl. Za zdánlivě neuspořádaným tokem epizodických momentů se skrývá precizně organizovaný systém, který je řízen jak časovými vztahy ve světě díla (zařazení slavné Wellesovy války světů, začátek války až závěrečný silvestrovský přelom let 1943/1944), tak časovými vztahy uvnitř formy díla. Nejlépe je tato promyšlenost vidět na způsobu, jak je rozvíjen „running gag“ s intelektuálně nesmělou a hlasově nepříliš dobře vybavenou dívkou Sally, která se touží stát rozhlasovou hvězdou.

Její podivná cesta k úspěchu je uspořádána do čtyř vstupů z různých fází „kariéry“, přičemž tyto vstupy jsou brilantně načasovány. Sallyin příběh se do vyprávění dostává vždy s každou dvacátou minutou filmu a trvá přibližně pět minut, rozvíjejících kratší celistvý příběh s vlastní pointou – ovšem nějak navazující na příběhy předchozí. Sally – u jejího příběhu přitom vypravěč nikdy nebyl a nikdy se s ní nesetkal – se tak do filmu vrací v minutových intervalech (zaokrouhleně) 20-25, 40-45, 60-65, kdy je uzavřen. Postava Sally slouží jako základ pevného vzorce, uspořádávajícího „těkavé vyprávění“ do rytmizovaného systému. Nejlépe je to vidět na jejím návratu v závěru snímku, kde se už jako rozhlasová hvězda účastní velkolepých silvestrovských oslav.

A kde se tyto oslavy pořádají? V klubu, kde její příběh začal, kdy pracovala jako roznašečka tabáku na večírcích společenské smetánky, přičemž při jednom z nich skončila zamčená s bohatým seladonem na střeše „kulturního domu“, kde se večírek odehrával (viz 20-25). Závěr filmu tento model kopíruje, Sally je na podobném večírku se stejnými lidmi přítomna jako důležitá osobnost, která následně všechny vyzve (včetně seladona, který tam byl tehdy s ní), aby se šli podívat na město ze střechy. A na této střeše také celé vyprávění končí, plešatý představitel Maskovaného mstitele (hned ze začátku snímku) říká Sally: Jak na nás asi jednou budou lidé vzpomínat? A budou vůbec?

Film složený z (zdánlivě) neuspořádaných vzpomínek na „zlaté časy rádia“ tu nejen končí, ale navíc získává jasný formální rámec, do kterého všechno zapadne, začátek se prolne s koncem a obě oblasti filmového světa slaví Silvestra „společně“ (hrdinova rodina poslouchá zvukový přenos ze zmíněného večírku). Tento spíše analytický než kritický text vznikl mimo jiné právě proto, že Zlaté časy rádia patří mezi nejméně známé a nejvíce podceňované Allenovy snímky, a přitom je to koncizní a mimořádně promyšlené dílo, ve kterém se navíc projevuje i řada z témat, které tento výjimečný americký tvůrce řešil v jiných svých filmech.

Je úplně fuk, kolik z toho se skutečně stalo, kolik si Allen vymyslel a kolik se toho odehrálo „trochu“ jinak, protože svět vytvořený tímto filmem je úžasný a zalidněný spoustou úžasných figurek. A když jsme u toho, nakolik si u vlastních nostalgických vzpomínek na dětství – a nostalgický je tento film se vším, co k tomu patří – můžeme být jistý, co se stalo, co ne a co trochu jinak? Zlaté časy rádia jsou prostě nepřehlédnutelné a určitě doporučuji u nich strávit onu okouzlující hodinku a půl.

DVD s filmem vydává PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 2. 5. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.